Narodila jste se v listopadu 1949 do doby, mírně řečeno, nepříliš veselé. Jaká je vaše nejzazší vzpomínka z dětství? První věc, kterou si pamatujete?
Kupodivu se jedná právě o neveselou vzpomínku na to, jak mě tatínek hodil do rybníka se slovy – a plav! Předtím mě, pravda, trénoval v obýváku na židli, kam mě položil na bříško a učil mě synchronně mávat ručičkama a nožičkama ve stylu prsa. No, tehdy měli rodiče spartánskou výchovu za jedinou správnou.

Na konzervatoři jste vystudovala operní zpěv a klavír, potom jste klasickou hudbu opustila. Neláká vás někdy pokochat se jí ve zralém věku?
To ani ne – myslím, že jsem si svůj obor zvolila správně. Klasický zpěv mi připadá trochu moc konzervativní.

Když jsem jako školák poslouchal v 70. letech vaši píseň Koukej se mnou si píseň broukej, úplně jsem se do vás zamiloval. Zpíváte tam, že když je ráno smutný, tak je někdy zpívat nutný. Broukáte si občas jen tak pro sebe, když se chcete ubránit smutku?
To je poměrně legrační představa, že bych si po ránu prozpěvovala. To by se můj manžel hodně divil. Je ale pravda, že tato píseň má v sobě určitou euforii, kterou prožívám na každém koncertu, protože Koukej je píseň, kterou jsem vyhodnotila jako finálovou. Tedy když dozní, mohu si případně vychutnat zasloužený závěrečný potlesk a nasednout do auta s pocitem, že to, co dělám, má docela smysl.

Počátkem sedmdesátých let jste měla možnost vystupovat v Divadle Semafor se Šimkem a Grossmannem v neopakovatelné hře Besídka v rašeliništi, později se Suchým a Šlitrem v Jonášovi a dr. Matrace. Jak na to vzpomínáte?
To bylo skvělé období mého života. Vystupovala jsem v nejprestižnějším divadle v Praze s neuvěřitelnými a nesmírně populárními kolegy. Měla jsem pocit, že se právě přede mnou otvírá oslnivá umělecká dráha, ve které to za pár let určitě mnohým ještě „natřu“! Mládí si prostě přirozeně dost fandí.

Kdo ze zmíněných pánů, s nimiž jste vystupovala, na vás nejvíce zapůsobil? A kdo vás nejvíce rozesmál?
Nejvíc jsem se smála Šimkovi a Grossmannovi, ale zároveň jsem věděla, že opravdovým gigantem je Jiří Suchý. Doteď tvrdím, že je to největší textařská osobnost a žijící legenda populární hudby. V mých očích ho nikdy nikdo nepřekonal.

Svoji autobiografickou knihu jste nazvala Co mě maminky nenaučily. Mohla byste popsat, co vás naopak maminky, babičky a dědečkové naučili?
Moje první maminka mě toho moc naučit bohužel nemohla, protože kvůli nemocnému srdci často pobývala v nemocnici na Bulovce. A druhá maminka Hanička pak dohlédla na to, abych všechno – třeba i to, že si musím čistit zuby nebo se ráno učesat, dohonila. Naučila mě i vařit, protože by si mě, jak říkala, jinak žádný mužský nevzal. Z tatínkovy strany jsem dědečka ani babičku nepoznala a druhý dědeček, ředitel školy na penzi, žil až u Karlových Varů, takže to měl do Prahy daleko. Babička bydlela také mimo Prahu, ovšem jinde, než dědeček. Ani naši předci, zdá se, nepojímali manželství tak tradičně, jak si všeobecně představujeme… Babička ale do Prahy občas přijela zaskočit za moji nemocnou maminku. Vlastně si na ni příliš nepamatuji. Jen to, že vypadala trochu jako venkovská babička Boženy Němcové. Jak vidíte, prarodiče se na vývoji mojí osobnosti moc nepodíleli.

Ve slavném Vorlíčkově a Macourkově filmu Dívka na koštěti jste jako čerstvě plnoletá hrála Saxanu – roli, která vás proslavila na celý život…
Na natáčení vzpomínám úměrně tomu, kolikrát se na to někdo ptá. A to si pište, že snad nemine den, aby mi, byť letmo, tuto filmovou postavu někdo nepřipomněl. Jsem s ní tak svázaná napříč třemi generacemi, že neexistuje nic, co bych z té „slavné“ doby už nezveřejnila. Skoro se bojím, že čtenáři časopisů si už u článků věnovaných mé osobě říkají – ach jo, už zase vytahuje tu Saxanu!

K této postavě jste se po letech vrátila ve filmu ještě jednou, nyní ji do třetice hrajete na jevišti Studia DVA. V čem se Saxana s věkem mění a v čem zůstává ve filmu i na divadle stejná?
To představení vychází samozřejmě z přepisu filmového děje, ale pod vedením režiséra Šimona Cabana je překvapivě kreativní. Přiznávám, že kdyby mi toto angažmá nabídl někdo jiný než výtečné Studio DVA, nenašla bych odvahu to vzít. Vstupuji totiž na jeviště coby původní Saxana v přesné kopii kostýmu a v paruce, ale jistě chápete, že školačku Saxanu hraje v tomto představení mladá holka. A musím říct, že Vendulka (Příhodová – pozn. red.) je moc šikovná herečka, ale i zpěvačka. V tomto provedení Saxany se totiž i trochu víc zpívá. Bylo mimochodem milé, že když mě poprvé na zkoušce uviděl můj muž v divadelním kostýmu, tak řekl – no teda, to je fakt dobrý! Docela mě to uklidnilo.

Když jsem při přípravě na rozhovor poslouchal vaše písničky, překvapilo mě, že snad nejsilnější dojem na mě udělaly lidovky ve vašem podání. Jaký máte vztah k folklóru, společnému zpívání s přáteli u vína nebo u ohně pod hvězdami?
Moji přátelé jsou tak ohleduplní, že by po mně u vína nebo táboráku zpěv nepožadovali. Zcela upřímně, když se ode mě něco podobného chce, propadám panice, protože já se jen tak, mimo jeviště, zpívat stydím. A s těmi lidovkami, které mi opravdu sluší, jste prokázal dobrý cit a vkus, takže vás chválím! Já vlastně popové, naparáděné a exaltované zpívání, kde se zpěvák může přetrhnout, aby předvedl, co všechno umí, nemám ráda. Takovému zpěvu se říká prázdná bravura. Píšu si často písničky sama, protože vím, která moje poloha je přirozená. Zazpívat pěknou, jednoduchou, melodickou lidovku, to je těžší disciplína, než se zdá. Do té totiž popové manýry nepatří. Budete se divit, ale zpívat dobře a přesvědčivě dechovku je taky těžké. Ta mě sice nebaví, ale poznám, když to někdo umí.

Vaše dcera po vás podědila talent a zpívá. Vedla jste ji ke zpěvu záměrně, zpívalo se u vás doma?
Bára se jevila už jako dítě hodně muzikální, tak jsem ji donutila chodit alespoň na klavír. Jenže jí to moc dlouho nevydrželo. Naštěstí základy harmonie chápe, doprovodit se umí, takže ji taky těší psát si vlastní písničky a texty. Jsem ráda, že není jen interpretka, ale i autorka. Ty texty jí jdou moc dobře. Že by to bylo tím, že vystudovala na Karlově univerzitě novinařinu? Nevím. Fakt je, že si složila písničky na svoje sólové CD Diva Baara a vystupuje se svojí kapelou a s Yellow Sisters.

Máte krásnou vnučko Coco. Rozmazlujete ji?
No ano, to je častý dotaz, jestli jsem klasická rozmazlovací babička. Když byla Coco předškolní, tak jsem kolem ní samozřejmě panáčkovala a hýčkala ji, jak se patří, ale teď už je to devítiletá holka. Musela jsem změnit systém a chovám se k ní teď jako k docela velké holce. Řekla bych, že to oceňuje. Moje srandičky a vtípky má ale pořád ráda. Myslím, že na mě bude jednou vzpomínat jako na zábavnou babičku. Letos mi vyšla fotokniha, která má dlouhý název, ale tučně je vytištěno právě SAXANA, jak jinak. Mapuje můj život od holčičky až po tu babičku. Je tam zvěčněna na fotkách i Coco, třeba čerstvě tři dny po narození, tak si tou knihou snad, už jako dospělá, bude taky ráda listovat. Jak vidíte, nic nenechávám náhodě a mapuji svůj život, dokud je čas.

Musíte mít velké srdce, když jste adoptovala indickou holčičku Dyvii a orangutaní slečnu Ňuninku ze zoo v Ústí nad Labem. Co vás k této pomoci vedlo a nakolik vás naplňuje?
Tady nejde o široké a velké srdce, spíš o něco jako špatné svědomí. Poslat peníze někam, kde jsou potřeba, považuji za to nejjednodušší, vlastně je to tak trochu alibistický krok. Když jsem měla to štěstí, že se mi vede dobře, tak cítím povinnost alespoň penězi pomoct tam, kde je to třeba. Už léta podporuji i Člověka v tísni, kočičí a psí útulky… Dyvia je už třetí indická holčička, které finančně pomáhám. To víte, občas takovou rodiče raději provdají, a tím pádem ze školy odejde… Ale je jasné, že indická holka, která umí číst a psát, má prostě větší šance na dobrý život.

Sedmdesáté narozeniny jste nedávno oslavila výstavou vlastních obrazů. Co vás k malování přivedlo a co vám jako zpěvačce a herečce přináší?
Já ani nevím, kdy jsem s těmi obrázky začala. Prostě jsem to před lety zkusila, jako moje kamarádka Iva Hüttnerová, které jsem tu její zručnost záviděla. Je fakt, že se na chvíli od všeho odstřihnete, malujete a nevíte, kdy přestat, protože chcete už vidět ten výsledek. Někdy u toho strávím i několik hodin a pak se druhý den divím, od čeho mě bolí v kříži. Je to adrenalin a způsob, jak se jinak realizovat.

Na loňskou oslavu svých kulatin jste se rozhodla pozvat všechny osudové muže vašeho života – od Zdeňka Merty, s nímž jste prožila éru Kardinálů s vaší krásnou písní Ovečka, až po nynějšího manžela Jiřího Pracného. Mohla byste, prosím, o každém z nich říct pár slov?
Asi začnu tím, že můj první muž byl vysokoškolák, řekla bych dost intelektuál, a pak byl jeden, který byl konzervatorista, dramaturg, hudební režisér, prostě všeuměl, a teď středoškolák a především kytarista. Říkám to tak podrobně proto, že ať už je muž jaký chce, většinou vám v domácnosti moc nepomůže. A když, tak jen z donucení a tím pádem blbě… Tak to jsem si hezky postěžovala. Pořádek ale mají rádi všichni, jen nechtějí být u toho, když se dělá. Takže za bonus všech těch mužů považuji to, že všichni byli chytří, kreativní a hlavně měli velký smysl pro humor. A taky byli a jsou fešáci. Já bych sama být nechtěla ani za cenu jakési větší svobody. Žít s mužem je prostě větší výzva.

V rozhovorech se často svěřujete, že vaší hudební láskou je Vlasta Redl. Čím je podle vás výjimečný?
Redl si píše písničky, které mě berou u srdce. Já jsem zřejmě založením písničkářka a kdybych někdy napsala tak silnou píseň, jako to umí Vlasta Redl, byla bych na sebe hodně pyšná. On je naprostý originál. A já mám pocit, že teď žijeme v době kopií a osvědčených replik. Ve všech směrech…

Podívejte se, jak má zařízený byt v Praze zpěvačka Tonya Graves:

Svého času jste zkoušela štěstí i jako moderátorka a novinářka, když jste pořizovala rozhovory se svými slavnými zpěváckými a hereckými kolegy…
Ano, to mě bavilo a snad mi to i šlo. Mám ráda improvizaci a myslím, že jsem i docela pohotová. Jsou to dvě povolání, kde máte absolutní svobodu v tom, kam to povedete a jak to celé ve finále vyzní.

Nedávno jste na otázku, jak se o sebe mají ženy starat, aby vypadaly po sedmdesátce stejně mladistvě jako vy odpověděla, že by měly „méně žrát a více se hýbat“. Máte ještě nějaké další recepty na věčné mládí?
To byl spíš bonmot a velké zjednodušení. Něco jako že nejhorší je lenost těla a ducha, která vede zákonitě ke špatným koncům. A to je velká pravda! Víte, mně se zdá, že v poslední době jedu na vlně hesla „Podívejte se, kolik jí je, a přesto jí to sluší“! Jasně že mám pocit, že je toho na mně zajímavého i víc, ale co, nebudu se rouhat. Díky bohu za takovou „nálepku“. Hlavně se budu modlit, aby mi to ještě dlouho takhle vydrželo. A třeba tím i potěším ženy podobného věku, které taky nehodlají hodit flintu do žita.

Jak šel čas

1949 - Narodila se 24. listopadu v Praze.
1966 - Začíná zpívat se skupinou Pastýři Petra Hanniga.
1971 - Ve filmu Dívka na koštěti hraje čarodějnici Saxanu.
1972 - Zpívá ve skupině Kardinálové.
2003 - Vydává životopisnou knížku Co mě maminky nenaučily.
2014 - Moderuje pořad Dvanáct ve dvanáct na Dvojce Českého rozhlasu.

ONDŘEJ MRÁZEK