13. 8. 2002: Povodeň mě vyhnala z domova

Na den přesně opouštěla před pěti lety svůj domov důchodkyně Marie Horáčková z Křešic. Natrvalo se sem její rodina mohla vrátit až po čtyřech měsících. Ničivá povodeň dům zplundrovala tak, že v něm nakonec zbyly jen prázdné stěny. Z celé obce dopadla její rodina nejhůř.

„Před vodou jsme utíkali už kolem poledního. Zřejmě jako první z vesnice,“ vzpomíná na 13. srpen 2002, kdy museli být lidé z Křešic evakuováni před povodní do bezpečí, Marie Horáčková. „Pořád jsem nevěřila, že budeme muset odejít. Asi týden jsme pak s manželem a dcerou přespávali u syna v Litoměřicích. Během té doby sem vzali hasiči manžela na loďce, aby to tu zkontroloval,“ říká žena.

„Když voda opadla, chtěli jsme bydlet alespoň v patře. Ale i to voda zatopila. Všechny věci, mrazák, pračka, které jsme sem před povodní vynosili, byly zničené,“ popisuje smutný návrat domů.

„Do domu jsme se nejprve nemohli dostat. Museli jsme vyrazit dveře. Nábytek uvnitř ležel na hromadách, jak ho voda odplavila. Přes místnost uplaval i klavír mojí dcery. Ještě štěstí, že nevyrazil okno,“ vzpomíná.

„Berana a dvě selata jsme stihli před evakuací odvézt, ale králíci byli mrtví, slepice taky. Ty jsme našli mrtvé okolo po stromech,“ říká žena. „Noci byly hrozné. Nemohla jsem spát,“ dodává.

Díky nabídce jednoho ze sousedů pak rodina až do 9. prosince bydlela v jeho domě. „Doma jsme postupně museli vyměnit okna, otlouct omítky. V patře jsme si udělali jednu místnost, kde jsme všichni spali. Bylo nutné vybourat promáčený a pak i plesnivý strop do patra. Ani nechci vzpomínat. Dcera si vzala úvěr, abychom to tu dali všechno do pořádku. Museli jsme koupit úplně všechno znovu. Nakonec nás poslední povodeň postupně někdy v loňském roce zase vytopila,“ se slzami vypráví Marie Horáčková.

„Přivdala jsem se sem, nikdy v minulosti si ale nepamatuji na něco takového. Bylo to tak hrozné, že když dnes začne pršet, mám strach,“ říká Marie Horáčková.

„Taky jsme už uvažovali o tom, že se odstěhujeme, ale bydlení je dneska všude strašně drahé. Domácí zvířectvo už prakticky nemáme, stromy v zahradě voda zničila, pěstujeme jen trochu zeleniny. Nedá se nic dělat. Musíme to brát, jak to je. Život jde dál,“ dodává unaveným hlasem Marie Horáčková.