Kdy jste poprvé slyšela o ekologii?
Na jarním instruktorském kurzu, kterého jsem se účastnila jako vedoucí kroužků zřizovaných Pionýrem v Letovicích, odkud pocházím. Tam jsem se potkala s Mojmírem Vlašínem, dnes známým ekologem, kterého jsem se zeptala, co si mám pod slovem ekologie představit. Nevěděla jsem to a on mi to vysvětlil.

Jak?
Typicky vlašínovsky: když tady v lese vyliješ něco jedovatého, tak támhle za těmi kopci umřou ryby. Dneska to zní jako banální věta, ale my jsme diskusí nad ekologií ten první večer strávili spoustu času a mě to nasměrovalo, dokonce tak, že jsem pak šla studovat přírodní vědy. Bylo mi jasné, že musím v životě dělat všechno pro to, aby „žádné ryby neumíraly“. Zároveň mi bylo jasné, že chci toto prozření zprostředkovávat dětem. V poslední době vnímám ještě mnohem intenzivněji, jak podstatné je vzdělávat nejenom děti, ale hlavně budoucí pedagogy, kteří se na svoje povolání teprve připravují.

Děti z Koberov sázely stromky na Malou Skálu
Ekologie ve školních lavicích

Udělení Ceny Josefa Vavrouška v polovině července vás prý hodně zaskočilo, přitom minimálně o vaší nominaci se mluví už několik let.
Jako ředitelka hlavně připravuji ostatním v Lipce podmínky pro to, aby si mohli plnit svoji představu, jak dobře a svobodně učit. Pracuje zde velké množství vzdělaných, obětavých, nápaditých a tvořivých pedagogů, metodiků a lektorů, kteří neustále hledají nové formy a metody k oslovování dětí i dospělých, aby pochopili význam přírody pro existenci člověka. Snaží se změnit jejich myšlení tak, aby mohli měnit svět. Ocenění by měla dostat celá Lipka, ne jen já.

Lipku jste ale zakládala vy s nestorem environmentální pedagogiky Alešem Máchalem už v roce 1991. Byla před třiceti lety ve společnosti atmosféra, která nahrávala založení takového centra?
S Alešem Máchalem jsme už v osmdesátých letech vedli ochranářské kroužky pro děti. A napůl ilegálně jsme si vymysleli, že budeme pořádat letní školy pro jejich vedoucí, protože jsme cítili, že je to třeba. Chtěli jsme propojovat podobně smýšlející dospělé. Neměli to snadné, přírodovědné a ochranářské kroužky byly považovány za málo angažované. Naše letní školy se rychle staly vyhledávanými a oblíbenými. A protože se časem přidávali i mladí lidé, kteří se nevěnovali vzdělávání, rozšířili jsme naše akce i o brigády v chráněných územích. Čím dál víc nás lákalo ekologickou výchovu dělat profesionálně. Když si něco hodně přejete, tak se to splní. Objevila se možnost získat vilu v zahradě na Lipové ulici, kterou chtěl kde kdo.

Jak jste ji získali vy?
Velkým a nezdolným úsilím. Měla jsem tou dobou dvě malé děti a úředníky jsem obíhala s nimi. V legraci říkám, že dcery dělaly v kancelářích politiků a úředníků takový binec, že se nás chtěli rychle zbavit a zachránit své šuplíky a šanony, tak nám to raději přiklepli. Ve skutečnosti je to tak, že dodnes trochu žasnu, jaké zázraky se kolem nás staly. Musím ale rozhodně zmínit obrovskou vstřícnost úředníků a politiků v té době.

Jak vypadala Lipka na začátku devadesátých let?
Chtěli jsme být malí, rodinní. Jenomže zájem o to, co Lipka dělá, byl a je stále obrovský, a tak jsme narostli. Z počtu pěti zaměstnanců je jich dneska pětaosmdesát. A to nepočítám externisty a dobrovolníky, kterých jsou stovky.

Západ slunce na Borneu
Divočina jako lék. Pobyt v přírodě doporučují i psychologové

Čím to? Ekologie se stala takovým tématem?
Ano, učitelé a učitelky si v té době velmi silně uvědomovali, že existují témata, která ve školních lavicích neodučí. Zjistili, že u nás máme zahrady, kde je přímo vidět, jak fungují přírodní procesy. Že umíme propojit různé předměty. Že se s námi nemusí bát vzít třídu do terénu. A v neposlední řadě, že se u nás mohou inspirovat pro práci ve škole. V tu dobu jsme si ale uvědomili, že tři nebo čtyři hodiny věnované jedné třídě nestačí. Že za jeden výukový program žáky dokážeme nadchnout, ale potřebujeme mnohem víc času, aby jejich zájem trval a nadšení neochladlo. Proto dnes máme dvě pobytová střediska – Rychtu a Jezírko, a proto si pro pobytové a ozdravné pobyty pronajímáme další prostory. Dalším krokem bylo založení pracoviště Kamenná pro vzdělávání dospělých, hlavně učitelů a studujících z pedagogických i jiných fakult.

Byla společnost krátce po revoluci nakloněná ekologické výchově?
Těsně po revoluci byla nálada společnosti velice pozitivní, všichni chtěli žít v čistém a krásném prostředí. Ekologie měla zelenou. Chtěli jsme naplňovat heslo „Bohatý život skromnějšími prostředky“. Jenže přišel zvrat. Touha konzumovat šla raketově nahoru, vést lidi ke skromnosti v době, kdy konečně mohli nakupovat a bylo co, bylo nesmírně těžké. Přemluvit někoho, aby si nezkusil žít v blahobytu, když dlouhé roky nemohl, dost dobře nejde. Teď se to konečně děje, poslední dobou je dobrovolná skromnost konečně velké téma. Museli jsme školy přesvědčit, že k nám nejdou „ztrácet čas“. Obsah programů byl ale doplněn spoustou informací, které v učebnicích nebyly. Školy to u nás začalo bavit.

Benefit pro nové předplatitele:
E-kniha Zázračné Česko v PDF podobě
(v případě koupi předplatného na 3 a 12 měsíců)

Jak to vypadalo v praxi?
Braly jsme s kolegyněmi děti na zahradu a ukazovaly jim, co se v přírodě děje a co kde roste, a vysvětlovaly jsme jim jevy a procesy, na kterých je člověk přímo závislý.

Třeba že fotosyntéza je, když…
Fotosyntéza je moje oblíbené téma! Nevím proč, ale děti si ze školy odnášejí informaci, že fotosyntéza je výroba kyslíku.

I mě to takhle učili!
Vás taky? Hlavním výstupem fotosyntézy je ale cukr. Rostlina využije sluneční záření na výrobu cukru, plného přeměněné energie, kterou potřebuje nejen ona pro svůj růst, kvetení, tvorbu semen a další procesy, ale potřebují ji všechny živé bytosti. Krom fotosyntézy neznám v přírodě žádný jiný biochemický proces, který umí z neorganických látek vyrobit organickou. Jak říká kolega Máchal, pokud se o to pokusíme my, vyrobíme ze stejných látek, tedy oxidu uhličitého, vody a slunečního svitu, maximálně teplý sifon. Takže, milé děti, fotosyntéza nám zaručuje, že budeme mít co jíst a budeme plni energie. Kyslík je v procesu fotosyntézy ta méně podstatná látka.

Tomáš Matys, výrobce rýžových brček
Ekobrčka můžete i sníst

Mně to teď vrtá hlavou, ale poučena ze školy stále trvám na tom kyslíku…
No vidíte! Přitom je ten vyrobený kyslík opět spotřebován rostlinou. Během života ho potřebuje k dýchání a dále je využit na rozložení biomasy, která opadá či odumře. Biomasa se rozloží na minerální látky, ze kterých další rostliny vystaví svoje tělo. Kdybychom teď nechali zmizet všechny zelené rostliny, nechyběl by nám kyslík, ale jídlo, léky, stavební materiál, materiál na výrobu oblečení. Kyslíku je v atmosféře přes dvacet procent, největší vliv na jeho obměnu mají oceánské řasy, ne rostliny. Rostliny, hlavně stromy, jsou pro nás důležité z jiných důvodů – pohltí obrovské množství oxidu uhličitého, dokážou snižovat teplotu vzduchu a zvyšovat jeho vlhkost. Což jsou fakta, která se ani dnes příliš neučí. Dalším oblíbeným mýtem souvisejícím s rostlinami je to, že když v noci rostliny vdechují kyslík, neměli bychom je mít v ložnici.

Abychom se neudusili!
Ejhle, pořád ten mýtus přetrvává. I když půjdete spát do skleníku, neudusíte se. Rostliny nikdy neodčerpají tolik kyslíku. Jsou to maličkosti, ale ukazuje se na nich, jakou má škola moc zasévat informace do dětských hlav a jak silně se tam ty nepřesné informace drží.

Jak se učí ekologie dnes, kdy je klimatická krize všudypřítomná a extrémně doléhá na naši každodennost?
Změna v tom, co a jak učíme, je velká, od fotosyntézy jsme u holého přežití a záchrany planety. Neměli jsme to podcenit. Měli jsme informace a mohli jsme ovlivnit hodně mladých lidí, kdybychom s programy o klimatické změně začali dřív. Zároveň si říkám, že to není jenom naše vina. Náš stát nevedli jen osvícení politikové, kterým byl bezesporu Josef Vavroušek. Více bylo těch, kteří nenaslouchali vědě a považovali environmentální problémy za vymyšlené a alarmistické. Vše zelené zesměšňovali. V takové atmosféře nebylo snadné učit.

Nelepší se to?
Vidím kolem politiky, kteří už chápou, že je tu problém. Ale pořád jich ještě není většina, mnozí stále vnímají environmentální problémy velmi povrchně, jsou přesvědčeni, že problém vyřeší třeba prosté sázení stromů. Ono je to líbivé, nechat se vyfotit, jak sázíte strom, na plakát předvolební kampaně, ale není možné jakýkoli strom zasadit kamkoli a říct si, že jste udělali dost pro planetu. Stromy se musí vysazovat za jiným účelem, než je řešení klimatické krize, ne šmahem, ale na konkrétní místa, kde pomohou s ochlazením města, nebo jako promyšlená součást krajiny. Zatímco dřív jsme zjednodušeně řečeno říkali „Děti, neodhazujte odpadky a netrhejte kytky!“ dnes tu máme děti, které bojují s depresemi způsobenými bezvýchodností klimatické krize.

Herec David Kraus se zachráněným výrem
David Kraus: Dceru chci vychovávat v přírodě

Jaká je strategie Lipky, jak o tom s dětmi mluvit?
Nestrašit, ale ani nebagatelizovat. Vysokoškolákům říkáme na rovinu, že situace je neudržitelná, a nabádáme je k tomu, aby si našli svoje cesty, jak o tom se svými budoucími žáky a studenty mluvit.

Určitě si i sama pro sebe hledáte nějaký recept.
Kdybych měla kouzelnou hůlku, přála bych si, aby lidé dokázali žít tak skromně, jak se žilo za mého dětství. Jedli jsme české brambory, maso bylo jednou týdně, v kotli na dřevo jsme si ohřívali dešťovku do vany. Ještě ekologičtěji žila moje babička na vesnici. Byla sedlačka, nikdy se nevzdala polí a půda pro ni byla největší bohatství. Pro vodu se chodilo ke studni, na dvoře byli králíci, slepice, hnůj, ve stáji kravka, koza, prasata. Spotřeba vody byla malá, po umytí nádobí ji nalili na hnůj, všechna zůstávala v místě. Vždy si na babičku vzpomenu, když vidím, kolik odpadní vody odtéká bez užitku do kanalizace. Kolik pitné vody se zcela nesmyslně spotřebuje na splachování!

To ale nejde jednoduše zařídit ve městech a pro všechny.
Nejde. Na druhou stranu jednotlivci toho mohou udělat mnoho! Namátkou: snížit svoji spotřebu, uvážlivě nakupovat. Opravdu musíte letět? Opravdu potřebujete desatery boty? Další mixér? Kosmetiku? Avokádo? Je dobré začít postupně po malých krocích, na druhou stranu to u nich nesmí skončit. Nestačí říct, že když třídím odpad, zachraňuji planetu. Mnohem lepší je odpad vůbec nevytvářet tím, že nenakupuji nadbytek nebo nakupuji lokálně a bezobalově. I to je málo, další krok je například omezit maso, které je obrovskou ekologickou zátěží, chodit mnohem víc pěšky nebo jezdit na kole či alespoň hromadnou dopravou. To všechno říkám hlavně proto, aby bylo jasné, jak jsme se za třicet let existence Lipky posunuli. Dnes jsou naše hlavní témata klimatická změna, úbytek biodiverzity, ubývání úrodné půdy a pitné vody, chřadnutí lesů a mnoho dalších.

Co na to děti?
Středoškoláci se o environmentální témata intenzivně zajímají, umí si vyhledávat informace, zapojují se do aktivit spojených s klimatickým hnutím a mají na své pedagogy zásadní a složité otázky, na které je těžké najít odpovědi. Spíš než ty odpovědi učíme pedagogy, kde je najít, že jednoznačné informace třeba ani neexistují nebo že je dobré je objevovat spolu s žáky. Aktuální téma pro nás je to, jak vést děti k nižší spotřebě, ke skromnosti neboli k nerůstu, i když hodně školních kolektivů pořád stojí na tom, že oceňovaný je ten, kdo něco má a dává to na odiv.

Petr Kočárek
Entomolog Petr Kočárek: Bez hmyzu by mi bylo smutno

Vidíte někde naději?
Ano. Přichází generace, která to vnímá. Před několika lety se studentům zdála naše výuka přehnaná. Dnes už mohou mnohdy posluchačky a posluchači poučit nás. Oblečení si vzájemně vyměňují, pořádají bazary věcí z druhé ruky, je mezi nimi čím dál víc vegetariánů nebo veganů, jezdí na kole. Jsou na sebe přísní. Říkají: „Nejím maso, chodím pěšky, nakupuji jenom v second handech, po cestě do školy seberu všechny odpadky a vytřídím je, ale nedokážu se vzdát dlouhé teplé sprchy.“ Nebo: „Nevyšla bych z domu nenalíčená.“

Co jim říkáte?
Že je to v pořádku. Je dobré znát své limity a postupně je posouvat. Letos jsme s kolegyní v online výuce zadaly vysokoškolákům tzv. osobní miniprojekty, jejichž tématem bylo cokoli, co ve svém životě dokážou změnit, co má pozitivní environmentální dopad a u čeho vydrží dlouhodobě. Mile nás překvapili.

Konkrétně?
Vymysleli třeba projekt na hledání lokálních pěstitelů potravin, pěstování vlastní zeleniny, dali si úplnou stopku pro nakupování pet lahví. Měnili jídelníček na bezmasý, šli diskutovat s vedením svých obcí o uhlíkové stopě obecního úřadu. Hodně z nich se rozhodlo nepoužívat osobní auta pro cestu do obchodů a škol. Nedávno se Lipka zapojila do projektu Jihomoravského kraje, který má podpořit podnikavost žáků základních a středních škol. Pozor, nikoli podnikání, ale podnikavost. V tom vidím velkou naději. Podporovat mladé lidi v jejich úplně nových nápadech, takových start-upech. Myslím, že nám může pomoci úplně nový nápad, nový přístup, tvořivost, která půjde zatím neprozkoumaným směrem.
Environmentální výchova je tak podstatná, že se nevejde do jedné škatulky, a je třeba ji učit komplexněji. Na druhou stranu, protože mnoho škol si s tím stále neví rady a protože je možné ji učit tak trochu všude, někdy ji pořádně neučí nikde.

Hana Korvasová

• V roce 1991 spoluzaložila brněnskou Lipku, školské zařízení orientované na ekologickou výchovu. Od roku 2002 ho vede. Pod jejím vedením se Lipka rozrostla na pět pracovišť, kromě dětí ze školek a škol se poslední dobou čím dál tím víc orientuje i na vzdělávání dospělých, hlavně budoucích pedagogů.

• Přednáší studentům učitelství Pedagogické fakulty Masarykovy univerzity.

• Roky byla předsedkyní Pavučiny – sítě středisek ekologické výchovy.

• Je vdaná, má dvě děti, jednu vnučku a dvě kočky.