Bez jedů a těžké techniky to jde také, říká biozemědělec z Českých Kopist

Litoměřicko je zemědělská oblast, kde jsou kilometry polí nepřerušené jediným stromem. Mezi lány vedou jen cesty pro traktory a cestičky pro zavlažovací techniku. V tak rozsáhlých plochách je nutno používat těžkou techniku pro setí, sklízení i přihnojování umělými hnojivy.

Místo k moři na české pole. Dobrovolníci pomáhají na Litoměřicku

Mezi těmito velkými plochami má Lenhart malá pole, na která nesype chemii, nestříká jedy a každoročně nechá část pozemků zarůst zeleným hnojením a odpočinout. „Základní rozdíl mezi biozemědělstvím a klasickým zemědělstvím je v používání jedů. Herbicidy likvidují plevelné rostliny, insekticidy hmyz a rodenticidy hlodavce,“ poznamenal Lenhart.

Velkopěstování na Litoměřicku.Zdroj: Deník/Topi PigulaK zahradničení ho to táhlo odmala. Základy biodynamického zemědělství pochytil na statku Fořt v Krkonoších. Do statku v Českých Kopistech nastoupil v roce 2006 jako dobrovolník a brigádník. Od roku 2009 je zde hlavním zahradníkem a od roku 2012 ředitelem nově vzniklé obecně prospěšné společnosti pokrývající zemědělskou činnost. Z původně obhospodařovaného půl hektaru v čase jeho příchodu se mu podařilo rozšířit hospodaření na zhruba 11 hektarů. V roce 2017 byl jedním z finalistů navržených za veřejně prospěšného podnikatele roku.

Podle něj se klasický zemědělec snaží maximalizovat výnos za cenu uměle do půdy dodané energie, zatímco biozemědělec se snaží dbát na biodiverzitu krajiny a přirozenou obnovu půdy. To první se odráží ve vysazování a obnově na první pohled „neúrodných“ remízků, to druhé znamená nechat půdu odpočinout a pěstovat na ní jen takzvané zelené hnojivo, které se zaorá a zpět vrátí alespoň část organického materiálu. Ten se v dalším roce postará o výživu rostlin.

Sucho není tak silné jako v posledních letech, o jaře rozhodnou zimní srážky

Remízky jsou domovem zpěvného ptactva, které se často živí „škodlivým“ hmyzem, organické hnojivo ušetří náklady na uměle do půdy dodávané chemikálie. Jenže právě masivně používané jedy, jako jsou totální herbicidy, ničí jak hmyz, tak berou potravu ptákům.

Svobodný statek Na soutoku, pojmenovaný podle soutoku Ohře a Labe, produkuje certifikovanou biozeleninu. Jeho zaměstnanci obhospodařují pozemky, z nichž každoročně plodí pouhých 6 až 7 hektarů a další 4 až 5 hektarů leží ladem a nebo tam jsou krajinné prvky. Třeba remízek či předloni vysázený malý sad. V obrovských rozlohách lánů kolem Lovosic či Terezína je to kapka v moři.

„Na jeden hektar obhospodařované plochy máme jednoho zaměstnance,“ přiblížil Lenhart. Sice musí zaplatit lidi, ale bere v potaz i milionové ceny traktorů i statisícové ceny jejich každoroční údržby. Současně ví, že obrovské traktory zhutňují půdu, která následně nepropouští vodu. Maximalizace lidské práce se nutně projeví i na ceně bio zeleniny.

Co stojí za cenou zeleniny

Bio brambory ze zdejšího statku a ty z dovozové služby Košík jsou cenově srovnatelné, ale v případě dýní je to u Košíku 55 korun za 500 gramů, zatímco statek deklaruje cenu 60 korun za kus. Konvenčně pěstovaná zelenina je samozřejmě levnější. Proč? „U nás pětkrát plejeme mrkev ručně, pak ji opět ručně vyryjeme rýčem, následně ručně zbavíme natě. To spotřebitel neví. U velkopěstitelů projede stroj, který sklidí odnaťovanou mrkev mnohem rychleji a ve velkém. On vidí jen cenu, nikoliv za ní skrytou kvalitu,“ komentoval Lenhart. Zároveň připomněl, že bio zelenina má jinou chuť, která těm, co ji nečekají a nejsou na ni zvyklí, může být nepříjemná. Podle něj je otázka osobní volby, zdali peníze, které člověk má, dá na zdravou výživu, do nové televize nebo na dovolenou.

V minulosti získal Svobodný statek Na soutoku dotace v řádech stovek tisíc korun, což v celkovém rozpočtu činí zanedbatelnou částku. Původně se na něj sousedé velkopěstitelé dívali jako na zvláštnost, která je ale díky malým výměrám polností zásadně neohrožuje.

V Račiněvsi dobrovolníci vysadili alej na počest sira Nicholase Wintona

Biozemědělství hledí víc do budoucnosti. Cílem je, aby v půdě byla organická hmota a ne chemicky dodané prvky. „Když se hnojí jen umělými hnojivy, nevrací se do půdy to, co jí bylo odebráno,“ připomněl Václav Cílek a další autoři v knize Půda a život civilizací.

Nejen, že s půdou většinově zacházíme způsobem, který ji degraduje, ale dokonce ji ve velkém ztrácíme. Ze zprávy ministerstva zemědělství z roku 2018 vyplývá, že od roku 1999 do roku 2017 celkem denně ubylo v průměru 11 hektarů půd, a to převážně v důsledku záboru půdy pro nezemědělské účely.