Prozradíte čtenářům, jak vypadal váš běžný den?
Jezdil jsem do Německa dvakrát a někdy i třikrát v týdnu. Vlastně v šest hodin večer jsem vyjížděl. V osm byl trénink, který končil v půl desáté. V deset večer jsem se vracel zpátky domů, o půlnoci jsem býval doma a ráno v pět jsem znovu vstával do práce.

Jste legendou týmu Glachau-Meerane, jaký to je pocit?
Nikdy jsem si nic takového nepřipouštěl, ale když něco takového říkáte, tak se to moc hezky poslouchá. Pocit to určitě není špatný. Jsem rád, že jsem v tom klubu vydržel tahle dlouho.

Co byl důvod vašeho návratu zpátky do Čech?
Důvody byly dva. Zaprvé jsem byl už unavený z toho věčného cestování. A zadruhé jsem si ještě chtěl zahrát za klub, který mě vychoval.

Pokuste se shrnout vaše angažmá v Německu…
Já mám na Německo samé dobré vzpomínky. Mentalita lidí je tam úplně jiná. A házená se tam taky bere jinak. Zahrál jsem si i finále Německého amatérského poháru v Hamburku, kde vlastně následující den bylo finále normálního Německého poháru. Jak říkám, mám jen kladné vzpomínky.

Líbilo se Vám město Glachau?
Glachau je město, které je hodně podobné městu jako jsou třeba právě Lovosice. Také tam mají za městem velkou fabriku.

Byla v Německu nějaká věc na, kterou jste si musel zvyknout?
Celý život jsem se učil angličtinu a pak jsem najednou musel umět německy. A samozřejmě ty cesty.

Zůstal jste s někým z Lovosic v kontaktu po dobu vašeho zahraničního angažmá?
Samozřejmě Lovosice nejsou velké město. Potkával jsem kluky a občas jsem jim byl i fandit přímo v hale.

Jaká byla reakce na Váš odchod z týmu Glachau-Meerane?
Moc pozitivní nebyla, pořád se mě snažili přemluvit k tomu, abych ještě zůstal.

Co byste popřál do Německa?
Určitě hodně úspěchů.

Do Německa před pár lety zamířil i Václav Klimt, ptal se Vás na prostředí v Německu?
Nemluvil jsem s ním o tom. Akorát když měl nedávno přestoupit do Glachau-Meerane, tak se mě ptali, jestli ho znám a co to je za hráče.

Proč se v České republice házenou hráči nemůžou uživit?
Nemůžou se jí živit, protože všechno závisí na sponzorech a na penězích. Házená není v Česku úplně populární sport. Tím pádem můžeme být rádi, za to jaký to je, že se to na nějaké úrovni drží.

První soutěžní zápas, který jste za Lovce odehrál, byl proti Novému Veselí v rámci házenkářského festivalu, jak jste si zápas užil?
Pro mě to bylo něco nového. Pěkný zážitek s dobrým koncem pro nás. Tak skvělá atmosféra se pokaždé nepovede. Užil jsem si to. Kéž by takových zápasů bylo víc.

Změnily se Lovosice za jedenáct let, co jste byl pryč?
Když jsem odcházel z Lovosic, tak jsem patřil k mladším hráčům v týmu. A v současnosti patřím k těm starším, zkušenějším.

Po celou dobu Vaší házenkářské kariéry jste se snažil trénovat mládež, pokračujete v tom?
Snažím se, bohužel v současné koronavirové době to moc nejde, ale věřím, že se to brzo rozjede.

Lovci mají v kádru zkušené hráče jako je Bouček, Motl a vy. Zároveň mají spoustu mladých např. Kupu, Kováře a třeba Trkovského. Předáváte jim nějaké zkušenosti?
Určitě, řešíme spolu nějaké situace. Ti kluci to vědí, že můžou přijít. Jsou rozumní, nechají si poradit.

Jací jsou trenéři Lovosic?
Problém s trenéry jsem nikdy neměl. Jsou to mladší trenéři. Kenny (Jan Landa) je hrozně impulsivní trenér, ale to je myslím známá věc. A Roman (Jelínek) je kliďas. Zkoušejí nám změnit nějaké zažité návyky.

Vy nevyznáváte styl hry zvaný údržba?
Ne, to určitě ne. Já se kontaktu nebojím. Když bych chtěl hrát údržbu, tak to můžu sedět na lavičce. Možná bych vydržel na hřišti šedesát minut, ale měl bych v sobě pocit, že jsem neudělal pro tým maximum.

V týmu máte i dva hráče z ciziny, Berina Kesa a Maxmiliána Jonsson, rozumíte si s nimi?
Po německé stránce si rozumím spíš s Maxem. Můžeme spolu mluvit německy. Oba jsou leváci, kterých v házené není moc. A Berin? Je mladý a určitě bude přínosem pro tým.

Veškerý sport byl kvůli epidemii koronaviru pozastaven, jak jste vy trávil tyto dny?
Byl jsem v práci. Po práci jsem si dal nějaký individuální trénink, co jsme měli od trenérů naordinovaný a taky online cvičení. Spíš šlo o to se udržovat než trénovat. 

AUTOR: JAKUB VÍTEK