Na prázdná hlediště, streamy či televizní přenosy nebo úplně zastavené soutěže už si jsme si tak nějak zvykli. Málokdo však má možnost vidět netradiční obrázky ze sportovních hal či jiného zázemí svých oblíbených klubů. Sportovci v těchto dnech nejen trénují, ale prakticky nonstop procházejí vyšetřeními jako nějaké laboratorní myši.

"Dneska jdeš na dopingovku," znělo dřív v útrobách po zápasech. Vytipovaní hráči se odebrali na rutinní kontrolu a na nějaký čas měli zase klid. Teď je všechno jinak. Dvakrát či třikrát týdně tyčinka do nosu, pokud jste se v posledních třech měsících nenakazili koronavirem, tak opakovaně. Dokola, do zblbnutí. "Já už jsem covid měl, takže mám 90 dnů klid," prohodí jeden z hráčů Slunety, kam jdu zrovna na rozhovor, jehož v tuto chvíli prodělaná nákaza snad i těší. Když vidím, jak laborantka, byť s citem a opatrně, zavádí špejli jednomu z "pacientů" hluboko do nosu, nedivím se.

Rouška už je dnes samozřejmost. Antibakteriální gel, který je u vstupu pro novináře během zápasů, nechybí u dveří ani v době, kdy se žádný zápas nehraje. Před budovou ale navíc stojí bílá sanitka, ve zvlášť vyčleněné šatně odebírá zdravotnice vzorky testů. Tak, jako už jednou v tomto týdnu. A tak, jako to bude za pár hodin činit znovu, jen u volejbalistů.

Stěr pečlivě uloží do lékařského boxíku k řadě dalších, s nimiž po testování naskočí do zmíněného lékařského vozu a odveze je do laboratoře. V jejích rukách nyní je, která z laboratorních myšek si zítra zahraje soutěžní utkání, a která bude muset být oddělena do izolace.

Zatímco sanitka opouští areál Sportcentra, další úkol nad rámec svých běžných povinností řeší ve své kanceláři trenér. Teprve zítra bude možná přehodnocovat plány, základní sestavu a další věci, to až přijdou výsledky dnešních testů, už dnes ale musí s volejbalisty vyladit tréninkový rozvrh v hale na příští týden. Skupiny by se totiž měly potkávat co nejméně, ideálně vůbec. "Takže tady si vezmeme my dvě hodiny dopoledne, pak bude pauza, jdete vy, a večer zase my, ok?" domlouvají se zástupci obou celků v kanceláři.

Mně, kromě tohoto rozhovoru, zpříjemní čekání na interview i zápach desinfekce, jíž uklízečka narychlo přejede chodbu po odchodu basketbalistů, a jejíž odér v prvních vteřinách proniká i pod roušku. "Jsem tu vůbec na sportovní rozhovor? Nejdu na nemocniční sál?" probleskne mi hlavou. I to jsou dopady současného stavu, které možná "obyčejná sportovní veřejnost" nevnímá.