Kliknutím zvětšíteRozloučit se mohl na světovém šampionátu doma v Račicích, nakonec se rozhodl ukončit kariéru už po loňské olympiádě v Riu. Přesto Jaroslav Radoň v Račicích nechybí. Bývalý rychlostní kanoista dorazil na sever Čech překvapivě jako trenér a šéf exotické reprezentace Indonésie.
„Je to kulturní šok. Podmínky jsou drsnější a ze začátku mi to dělalo problém. Chtěl jsem ale zažít nějaké dobrodružství a Indonésie to splňuje,“ vypráví na břehu račického kanálu Radoň, který má ve sbírce titul mistra Evropy a dva bronzy z mistrovství světa.
Co se musí stát, aby člověk z Česka dostal práci až v daleké Indonésii?
Je to trochu z ruky… Hodně mi pomohl Honza Boháč (předseda Českého svazu kanoistů – pozn. red.), který na konferencích ICF rozdával moje „sívíčko“ a na základě toho se ozvaly Čína, Taiwan a Indonésie. Už jen komunikace s nimi byla dost náročná a práce je tam taky extrémně náročná. Po ukončení kariéry jsem hledal něco takového a musím říct, že Indonésie splňuje úplně všechno. Svěřenci jsou bezvadní, hodně makají, takže se můžu rozvíjet i po trenérské stránce. Zároveň jsem chtěl zažít nějaké dobrodružství a tohle to na sto procent splňuje.
Jak se vám trénuje v Indonésii?
Speciálně indonéské kanoistky jsou extrémně odolné ženy. Bydlí tam po šesti lidech na jednom pokoji. Podmínky jsou drsný, ale zase bych to nerad házel do statusu nějakého slamu v Bangladéši. Máme lodě, pádla a posilovnu, takže máme všechno, co je k tréninku potřeba. Někdy není úplně špatné zahrát si na Rockyho ve špatných podmínkách, než se pořád pohybovat jen v luxusu. I tohle má něco do sebe.
Jak se ta jejich extrémní odolnost projevuje?
Když řeknu, že pojedou dvacet kilometrů, tak vezmou lodě a jdou na vodu. Neúcta tam neexistuje.
Jaké máte zázemí pro přípravu?
Je tam takový náznak kanálu, ale není tam dráha ani startovní blok. Trénujeme na obrovském jezeře, kde jezdí hodně lodí, které převáží rýži, takže je hodně vln. Tím, že se pohybujeme v podmínkách ne úplně dobrých pro trénink, tak tady v Račicích forma eskaluje nahoru. Jim se tady jezdí dobře a líbí se jim to. Kluci mají moji loď, se kterou jsem jel na olympiádě. Ještě tam jsou nálepky z Ria, takže z toho mají radost a je to pro ně motivace.
Co na váš přesun do Asie říkali kamarádi?
Indonésie je krásná a hodně lidí si ji spojuje třeba s Bali. Pro mě je Indonésie především hodně chudá země. Poprvé v životě jsem se tam setkal s úplně odlišnou kulturou. Když cestou na trénink potkáváte děti bez bot, tak vám dojde, jak my si tady nádherně žijeme. Nechci to házet do extrémní chudoby, kde lidé bojují o přežití, ale asi i tou nefunkčností vlády jsou tam podmínky drsnější a ze začátku mi to dělalo problém.
V Indonésii jste strávil pět měsíců. Chybí vám evropský styl života?
Tady mě někdy štvala taková ta česká přesnost, že každý někam směřuje, chce být top, ve všem nejlepší. Chce to mít vyvážené a tam je to nechci říct opačný extrém, ale je to jiné. Je to kulturní šok.
Žijete tam sám nebo s přítelkyní?
Ze začátku jsem tam byl sám, pak za mnou přiletěla přítelkyně. Teď budu dva měsíce tady a pak se vracím zpátky. Může se to zdát jako ohromný kus cesty, ale letadlem je to třináct hodin, takže to není problém.
V jakém městě bydlíte?
Jsem na Jávě. Je to asi sto kilometrů od Jakarty, což znamená tři až šest hodin cesty při jejich zácpách. Je to peklo. Poblíž je Purwakarta a Bandung, což je pravá indonéská vesnice se vším všudy. Když jsem teď byl na dva dny za přítelkyní v Praze, tak jsme si normálně zašli na kafíčko, tam je ta kvalita služeb úplně odlišná (úsměv).
Je tam kanoistika populární?
Indonésané jsou velcí vlastenci a ten sport mají rádi. Lidí máme docela dost, ale problém je s organizací, která trochu vázne. Účast na světovém šampionátu v Račicích jsem zorganizoval já. Trenérská úroveň je tam doopravdy špatná. Já dělám trenéra pět měsíců, takže nemůžu říkat, jaký jsem špičkový trenér, ale je to prostě Asie a je to úplně odlišná kultura. Na druhou stranu, cokoliv svým pomocníkům řeknu, tak to pochopí a dalo by se říct, že teď už jsme profesionální tým.
Vy jste u indonéských kanoistů prvním Evropanem?
Přede mnou tam byl jeden Maďar, který odvedl doopravdy špatnou práci. Není to tam jednoduché. Na začátku jsem tam řešil nepřilepené zákliky v lodi, to je jako kdyby vzpěrači měli pod nohami vylitou mýdlovou vodu. Ten Maďar to úplně nezvládl, nepochopil jejich mentalitu. My jsme placení opravdu dobře, takže toho využíval. Musíte se tam tomu poddat, musíte mít rád lidi a kulturu, pak se dá něco dokázat a může vás to i obohatit.
Je vám teprve 30 let, proč jste ukončil kariéru tak brzy?
Nechtěl jsem pokračovat, už mě to nenaplňovalo. Rozhodl jsem se takhle a nelituju toho.
Jak dlouho byste chtěl v Indonésii zůstat?
Na mistrovství světa bude navazovat asijský šampionát v Šanghaji. Za rok pak budou v Indonésii asijské hry, okolo kterých se všechno bude točit. Proto tady jsem. Předpokládám finanční boom, takže bychom mohli objíždět Světové poháry. Rozhodující budou výsledky na asijských hrách, třeba pak budou chtít jet i na olympiádu. Uvidíme, jak se to vyvrbí. Já osobně to směřuju k asijským hrám a pak se rozhodnu, jestli půjdu někam jinam nebo se třeba vrátím do Čech.
Chtěl byste to jako trenér dotáhnout až k české reprezentaci?
Chtěl bych. Extrémně mě to baví a zjišťuju, že bych chtěl být i tým lídr. Pádlování jsem měl už dost a bál jsem se toho, ale teď mě to naplňuje. Hodně mi to usnadnili moji svěřenci, se kterými se krásně pracuje. Žádné odmlouvání neexistuje, především u holek. Nějaké „nejdu“ oni neznají, to je bezvadný.
83
Kondice
Dům a zahrada
Kafe
iReceptář
TN.cz
