Jeho rodiče i trenér Gusta Řízek se tenkrát nestyděli za slzy radosti a patřičné hrdosti. Ty přitom mrzly na tváři. Jirka současnosti? Nechyběl stejně jako při řadě minulých ročníků na Silvestrovském cyklokrosu v Bohušovické kotlině.

„Přestože jsem před třemi roky zakončil svou závodní kariéru, do Terezína se velmi rád mezi kamarády vracím.“

Jak moc je zapotřebí pátrat v paměti po triumfu na ZMJ v roce 1991?
Skoro vůbec. Nedá se totiž zapomenout na rozhodující, poslední etapu. Tenkrát jsme všem ujeli. Modlil jsem se jen, aby nás nepotkal na zrádné trati nějaký defekt nebo pád.

Přestože byl květen, na úpatí Středohoří se tenkrát ženili čerti.
Na ten lijavec se sněhem a počasí kolem nuly se skutečně zapomenout nedá. Byla to zkouška odolnosti. Pro mě jako začínajícího cyklokrosaře proti ostatním klukům test o trošičku snazší.

Přesto jsi při přebírání hlavní ceny na stupních vítězů málem v prokřehlých prstech neudržel horské kolo.
Ruce jsem skutečně necítil. Když porovnám to tehdejší 18 kilo vážící kolo s těmi současnými, která váží ani ne polovičku, pak se mi nikdo nemůže divit, že bych ho upustil a tak trochu možná i poničil. Nicméně proti letošnímu závodu v Terezíně byla ta tehdejší sibérie brnkačka.

Za čtyři roky po triumfu v Terezíně jsi jako mnozí jiní dal o sobě vědět i v přímých měření sil proti světové konkurenci.
Měl jsem v roce 1995 velkou radost, že jsem zvládl testovací jízdu juniorů do 23 let a stal jsem se evropským šampionem. Ten test dopadl natolik dobře, že se od následujícího roku začala tato věková kategorie jezdit jako mistrovství světa.

Doma se můžeš pochlubit plnou vitrínou pohárů. Který řadíš nejvýš?
Občas se do ní kouknu. Přitom však nic extra nepociťuji. Co bylo, to jsou věci pro statistiky a pamětníky. Žiju současností. S přáním, abych byl hlavně zdravý a prospěšný své rodině. A hlavně nestal se na stará kolena revmatikem, o které není mezi cyklokrosaři zase až tak velká nouze.

Přesto si nedáš pokoj. Také letos tvé jméno nechybělo mezi účastníky Silvestrovského cyklokrosu.
To je zvyk, železná košile. Možná i kousek zdravé chlapské ješitnosti zopakovat si ten úspěch, kterého jsem tady dosáhl před třemi roky. Pro tentokrát jsem se ovšem musel spokojit s třetím místem.

Pokud vím, u kol jsi zůstal i po skončení závodnické kariéry.
Mám v Mladé Boleslavi malý obchůdek. Lidstvo podle toho, jak kolečka kupuje, nezlenivělo. Ani v čase hospodářské recese. To není jenom z podnikatelského důvodu pozitivní zjištění.

Pro své občasné vyjížďky jsi našel pochopení u paní, dcer. Z logických důvodů, vždyť manželka pochází z kolečkářské rodiny Jirky Murdycha, někdejšího úspěšného závodníka a trenéra reprezentace.
Je tolerantní. Dcery? Jedna lyžuje, druhá má jiné sportovní aktivity. Zaplať pánbůh, že se nenudí, za což je všechny chválím.

Vzpomeneš si ještě na to, kdo tě sportovně nakopl?
Zpočátku jsem to zkoušel s plaváním. Mezitím jsem si občas sedl na kolo. Mamka s taťkou však měli o mě strach, abych nepřišel při tom frmolu na silnicích k vážnějšímu úrazu. Pomohl hlavně Václav Řízek a oddíl cyklistiky v sousedních Neratovicích.

Následovaly úspěchy, zájem ze strany Mladé Boleslavi, kde byl tenkrát jeden z nejsilnějších CK.
Tam jsem se potkal se skvělou partou. Scházíme se doposud. Každým rokem vyrážíme na deset dní na Malorku. V tamějších dvaceti stupních projížďky krásnou přírodou představují pro nás dokonalý relax, balzám na duši.

Uvidímě tě při Silvestrovském cyklokrosu v Terezíně i za rok?
Pokud vyšetřím jen trochu času, pokusím se při 49. ročníku o revanš.

Mojmír Strachota