Vždyť si mimo jiného naposledy zahrála třeba ve finále mezinárodního turnaje žen ITF v Brně a hlavně vyhrála Pardubickou juniorku. „To je asi opravdu můj zatím největší úspěch. Je to takový splněný sen,“ přiznává roudnická naděje.

Jak dlouho už se pohybujete na kurtech?

Začínala jsem v nějakých pěti letech v Roudnici nad Labem, kdy mě k tenisu přivedli rodiče. A mě to hrozně chytlo. Pak jsem šla do Sparty a teď jsem právě v I. ČLTK. Díky rodičům jsem se dostala tak daleko. Bez jejich podpory by to nešlo.

Kdy se dostavily první opravdu výraznější úspěchy?

Není to dlouho. Řekla bych dva, možná tři roky zpátky. Byla jsem nějaká desítka v ročníku, začala jsem trénovat s jinou trenérkou, zvedlo se to a teď jsem čtyřka. Přišly ty Pardubice, nějaké vydařené turnaje v cizině. Byla jsem na juniorských grand slamech, které se hrají ve stejném termínu jako ty dospělé. Vyzkoušela jsem Australian Open, ve Francii jsem prohrála ve finále kvalifikace, bohužel jsme pak propásli Wimbledon, kde to mohlo být nadějné.

Co škola?

Tenis je u mě na prvním místě, ale školu nechci úplně flákat. Už na základce jsem měla individuál, i když jsem se snažila chodit na důležité hodiny. Teď dělám ekonomické lyceum, dodělávám druhý ročník a chodím průběžně na zkoušky.

Ve světě asi jen s češtinou nevystačíte. Jak jste na tom s jazyky?

Anglicky je to v pohodě, v tom druhém jazyku trochu plavu. Předtím jsem měla francouzštinu, teď mám němčinu. Tam to ale není ještě ono.

Jezdíte do zahraničí sama?

Trénují mě Lukáš Březina s manželkou Ivetou. Někdy můžou, někdy ne. Zvládám to i sama.

Hrajete singl i debl, co raději?

Prioritní je pro mě singl, ale na domácích turnajích, i těch ženských, zkouším i čtyřhru.

V příští sezoně už začnete hrát oficiálně mezi ženami, bude to skok?

Bude to hlavně šok. Hráčky na těch nejnižších turnajích jsou srovnatelné s top juniorkami, takže bude těžké se dostávat do soutěží.

Kam byste se chtěla ve své kariéře posunout?

Do top 100, ale je mi jasné, že to nepůjde hned. Musím po krůčcích. Ne každý je jako Markéta.

Myslíte Vondroušovou?

Jasně. Na ní se vidělo už od mala, že bude hodně dobrá. Je odskočená, s ní se měřit dost dobře nejde. Má skoro všechno.

Vy ne?

Každý má nějakou slabinu. Já bych mohla být silnější v hlavě. Jsou dny, kdy se tak nezkoncentruji. Zapracovat bych mohla na nohách, ale zase podání mám docela dobré. A navíc, všechno se dá zlepšit.

Jak by dopadl zápas třeba s Venus Williams, dostala byste kanára?

No, to by bylo. Ale snad bych díky tomu podání alespoň gam uhrála. Nejdůležitější by bylo zvyknout si na tu rychlost. Občas s nějakýma holkama od nás hrávám a je to celkem vyrovnané.

Sledujete budoucí české konkurentky?

Fandím samozřejmě všem. Některé znám osobně, třeba Lucku Hradeckou nebo právě Markétu. I Lucka Šafářová je v pohodě, ale to i další.

A co mužský tenisový svět. Ten je, když to přeženeme, rozdělený na příznivce Nadala a Federera?

Oba jsou už teď legendy, od každého se člověk může učit. Ale na Australian Open jsem viděla dohrát Nadala pětiseťák, druhý den mohl odpočívat, ale šel znovu trénovat. Tím mě nadchnul, takže teď asi trochu víc přeju jemu.

Abyste se mezi stovku dostala, je třeba tvrdě trénovat. Jak to máte vy?

Na tréninku jsem každý den, třeba od 9 do 17 Štvanici. Když jsou turnaje, tak je ten režim jiný.

Jste na kurtu nervózní?

Já mám publikum ráda, spíš mě nahecuje. Bylo by přece hloupé, kdybych se styděla.