Poslední zápas reprezentanta Jana Landy sledovalo v Lovosicích 2370 diváků. Dočkali se vítězství 32:30 nad Duklou.

Obyčejně sportovci při svých rozlučkách slzí, vy jste se ale smál. Čím to?
Slzy se taky objevily. Proč bych ale brečel, když jsme porazili silného soupeře. Jsem pozitivní člověk, rád se směju.

Landovy úspěchy1x mistr ligy (Dukla), 3x vítěz Českého poháru (Lovosice), 55 startů za ČR, 6. místo na ME 2018

Dukla na začátku druhé půle vedla o dvě branky a vy jste stále nešel na hřiště. Existovala možnost, že se aktivně nezúčastníte rozlučky?
Ne, šel bych na hřiště za jakéhokoli stavu. Snažil jsem se klukům utkání moc nepokazit. Honza Syřínek mě ale ukázkově obstřelil. Ještě si to s ním vyřídím, mohl jsem se loučit blokem.

Anebo brankou. Proč jste nešel na nějakou ze sedmiček?
Všichni se báli, abych se neztrapnil. (směje se) Netrénoval jsem dva měsíce. Měl jsem dva úkoly – přežít a nikoho nezranit.

Vaši kariéru lze rozdělit do tří částí Dukla, Lovosice a reprezentace. Vážíte si nějakého období nejvíce?
Bude to znít možná jako alibi. Vším, čím jsem byl, jsem byl rád. Všechny úspěchy řadím na stejnou čáru.

Vezměme to chronologicky. Jak vzpomínáte na titul s Duklou?
Pamatuji si lovosickou halu a bílé peklo, které v ní fanoušci vytvořili. I červený kout, který patřil Dukle. Věděl jsem, že se po finále přesouvám do Lovosic. Složitá situace. I když jsem srdcem Lovosičák, jeho kus patří Dukle. Odevzdal jsem maximum a byl za titul šťastný.

Můžete popsat svůj návrat?
Bál jsem, jak mě přijmou fanoušci. Ukázalo se, že pokud se rvete za svůj tým, odpustí vám. Nakonec jsem si jejich přízeň získal a dnes jim mohu poděkovat za skvělou rozlučku.

S Lovci jste nikdy neslavil titul, vyváží to tři zisky Českého poháru?
Pohár je krásný, extraliga má jinou prestiž. To je můj dluh vůči fanouškům a motivace do práce asistenta.

V reprezentaci si asi nejvíce považujete výhru z letošního ME nad olympijskými vítězi…
Dány šlo o důležitý zápas, top utkání ale přišlo s Makedonií. Prohrávali jsme a skóre otočili. Víc emocí jsem na házené nikdy neprožil, a navíc nás vítězství udrželo ve hře o semifinále ME.

Neměl jste v národním týmu odehrát více než 55 duelů?
I za ně jsem šťastný. Konkurence byla příliš silná. Objektivně: nebylo místo. Jsem vděčný trenérům Honzovi Filipovi a Danu Kubešovi, kteří zariskovali a vzali mě už jako neperspektivního do týmu.

Osm měsíců po šampionátu jste definitivně skončil. Už nešlo pokračovat?
Ne. Kariéru jsem již nezvládal fyzicky. Před rokem jsem prodělal těžkou nemoc, která zasáhla moje dýchací ústrojí. Cítil jsem závazky, proto jsem dohrával, jinak bych hned po ME skončil. Po sedmi letech, co házenou kombinuji s prací, tělo jasně řeklo dost.

Pracujete jako bankéř. Moc času vám asi nezbývalo?
Pokud chcete být ve formě, musíte trénovat minimálně pětkrát týdně. Do ME jsem chodil čtyřikrát, a pak jen ubíral. V bance nekončíte po osmi hodinách, máte schůzky, lidé volají celý den. Teď se těším, že budu mít víc času na rodinu. A na tréninky budu chodit jen dvakrát až třikrát týdně.

S čím vstoupíte do kabiny Lovosic poprvé v roli čistokrevného asistenta?
K házené patří emoce. Když se ocitnete ve správném sportovním transu, málokdy prohrajete. Jen je těžké ho vyvolat. V kabině nesmí být čtrnáct kluků, ale jeden tým o čtrnácti dílech.

Házená je v Německu považována za jeden z národních sportů. Milují ji natolik, že si troufnou uspořádat utkání ve fotbalové aréně. Tak jako 8. září 2014, kdy do Frankfurtu dorazilo na klání mezi týmy Rhein-Neckar Löwen a HSV Hamburk 44189 diváků, což je světový rekord.

Češi takovou oblibu v házené nemají, přesto si mimořádné zápasy najdou nevšední kulisu. Při oslavě titulu Frýdku-Místku se 18. května 2003 tísnilo na hokejovém stadionu 7160 fanoušků. Stejnou cestou se vydali v Lovosicích. Klubovou šedesátku oslavilo loni na zimáku 2000 příznivců.

A naposledy zamávat Janu Landovi jich o víkendu přišlo ještě o 370 více. „Jsme hrdí, že se ojedinělé akce uskutečňují právě u nás,“ usmívali se organizátoři, kteří přijímali gratulace. „Nové nápady se rodí,“ slíbili.