Co konkrétně právě je přitahuje pod Říp? „Pohodovej volejbálek. Dál super parta lidí – pod sítí i na straně pořadatelů. O našich konkurentech nemluvě. Mají vždycky svou nespornou kvalitu. Těší nás, že jsme letos zvítězily právě my.“

Dokážete si vybavit pokolikáté jste letos v Roudnici startovaly?
E. E.: Já jsem snad nechyběla od skončení reprezentační kariéry ani jednou.
I. M.: Mám to počítání jako bývalá emigrantka z roku 1988 o poznání snazší. Po návratu domů jsem tady Pod lipou podruhé. Věřím však, že ne naposledy.

Naznačujete, že turnaj je fajn. Dá se to rozvést?
Vojta Válek jako hlavní organizátor, předseda VK Radek Šindrbal, Hanka Potočná, ale i hned několik dalších obětavců odvádějí zdánlivě samozřejmou práci, bez níž by ovšem takhle početně obeslaný turnaj sotva fungoval. To se cení.

Kdo se ve vašem případě jako zasloužilým maminám postará o děti?
E. E.: Mám tři. Jsou natolik samostatné, že moji absenci díky manželovi zase tak moc nepocítí.
I. M.: Já jsem na tom skoro stejně jako Evča. Abych nelhala. Mám o jednoho potomka méně, ale oba jsou natolik šikovní, že jsou občas rádi, když za mámou zapadnou dveře. Jinak netrpím nervozitou. Mám víc jak stoprocentní spoleh na svého muže.

Pojmenovaly jste srozumitelně svůj vztah k turnaji. Jak se, Evo, ve vašem případě, tohle pouto postupně zakalovalo?
Už při prvním reprezentačním soustředění, které jsem absolvovala právě tady v hale Pod lipou.

Vás Roudničané ovšem neznají jenom jako svého času a dodnes velmi šikovnou volejbalistku.
I mezi stoupenci jazzu mám dost přátel. Sama jazz preferuji před jinými hudebními žánry – s Orchestrem Ferdinanda Havlíka a se svým kvintetem.
O Ireně Machovčákové jsme toho hodně slýchávali do jejího odchodu do Nizozemska před rokem 1988. Pak jsme o vás nesměli jako emigrantce psát.
Utekla jsem, i když za rok bylo u nás „po sametu“ všechno naštěstí jinak. Ale v Holandsku jsem zůstala až do předloňska. Přesto jsem byla i tam šťastná z toho, že se doma všechno obrátilo k lepšímu. Sama jsem v cizině vystudovala jazyk a ekonomii.

Evo, prý stíháte vedle zpěvu i další profesi?
Téměř výhradně se živím zpěvem. Jenom jako absolventka FTVS (trenér volejbalu) se věnuji v tomhle ohledu svým dětem. Nejen jim.

Což ještě jednou nutí k otázce spojené s hitem Katapultu. A co vaše děti, mají si vedle mámy a táty dál s kým hrát?
Mají. Nešidím je. Nejen proto, že všechny vedu k volejbalu. Jednou s nimi přijedu pod Říp jako rodinej mančaft (smích). Chci ovšem, aby nejen volejbalem a jazzem byly živy.Ve škole mám nedělají ostudu.
I. M.: Evča je bacil. Přestože nejsem tělocvikářkou, beru s ní víkendy, ale i nějaký ten den v týdnu, natož tenhle První turnaj v roce pod vysokou sítí, jako drogu – legální a lehce stravitelnou.

O volejbalistech se tvrdí, že jsou jako jedna velká rodina.
Ve vaší otázce najdete snadno i naši odpověď.

Evo, prý s vaším kvintetem sklízí u diváků potlesk i někdejší reprezentační nahrávač, kterého roudničtí volejbaloví příznivci rovněž velmi dobře znají, Milan Fortuník?
Forbes je úžasnej. Nejednou se stal zlatým hřebem našeho koncertu jako host. Mimo jiné nedávno tomu tak bylo v Semaforu. Málokdo by do něj řekl, že je perfektní bavič. Nikdy naše očekávání, natož diváků pod sítí, v divadle na podiu nezklamal. Jinak by se sotva vešel na naše DVD.

Připomeňte čtenářům vaše úspěchy s národními týmy?
E. E.: Byl to bronz z MS v Belgii v roce 1987. Tak trochu zásluhou mé minely. Prošvihla jsem totiž na středu saka balon, přesně řečeno netrefila jsem merunu a byla z toho zalívka. K naší radosti. Naopak k notnému rozčarování soupeřek.
I. M.: S holandskou reprezentací jsem mimo jiné byla na OH v Barceloně čtvrtá, v Atlantě 1996 pátá. Pamatuji si, že z roku 1991 mám doma z ME z Říma stříbro, ale i dva tituly mistrů starého kontinentu. A dál už ani nevím.

Po návratu do rodné vlasti se nepotkáváte s chvilkami, kdy si říkáte: Tady to znovu zabalím a vrátím se do Nizozemska?
Ne. Doma jsem výhradně tady. Občas se s holkama z holandského nároďáku sejdeme. Pokecáme o všem možném a zase mažu domů.

Můžeme doufat, že si za rok popovídáme na Prvním v roce zase?
Nejen pobreptáme, ale my obhájíme prvenství. To i v případě, že by se proti nám postavil sebelepší soupeř.

Autor: Mojmír Strachota