Odchovankyně roudnické cyklistiky Martina Růžičková (r. 1980) ji při našem setkání po víkendových závodech v okolí Vědomic hodnotila střízlivě. „Ta loňská sezona byla asi ještě lepší. Teď jsem třeba chtěla vyhrát na republice časovku, což se mi nepodařilo.“

Proč?
Trochu jsem si to pokazila sama, den předtím jsem absolvovala tvrdší trénink v kopcích. Pak ty síly chyběly. Zkrátka jsem vůbec nejela dobře, měla jsem jasně vyhrát.

To se ale povedlo v časovce dvojic i v závodě s hromadným startem.
To sice ano, ale ta časovka dvojic – to je spíš takový trénink. Zvítězila jsem i v dalším mistráku, ale tam jsem za to vzala moc brzy. Asi v polovině jsem nastoupila, chytla se mě jedna soupeřka, která ale dlouho nevydržela. Chtěla jsem počkat na Machačovou a Sáblíkovou, které jely za mnou. To nevyšlo, takže jsem musela jet sama. Už jsem toho měla docela dost, hodně foukalo. V jednu chvíli jsem si i přála, ať už mě všichni dojedou, ať je konec. Ale když se peloton přiblížil, zase trochu zvolnil, takže jsem znovu odjela. Bylo to však hodně těžké. Určitě těžší než v minulém roce, kdy jsem vyhrála také.

Máte několik titulů, cítíte se být v současnosti nejlepší českou cyklistkou?
To takhle asi nejde říct. Třeba při časovce chyběla Tereza Huříková, která je v ní asi nejlepší. Nejela ani Lada Kozlíková, se kterou jsem se letos utkala v přímém souboji snad jen jednou. Při Gracii jsem s ní sice prohrála časovku asi o tři vteřiny, ale celkově jsem byla o vteřinky lepší. Je škoda, že se ty nejlepší závodnice u nás vlastně nesejdou na startu.

Oblékáte dres Dukly Praha, předtím jste byla i v jiných oddílech – v Hradci Králové, ve Vyškově. Jdou porovnat?
Tady je všechno na vyšší úrovni. Kromě Dukly, za kterou nastupuji na dráze, ale už druhou sezonu jezdím také na licenci rakouského ELK Haus Simplon, se kterým mám šanci dostat se na kvalitní závody, při kterých soupeřím s těmi nejlepšími. Je tak může člověk růst. Za Duklu bych objela pár Českých pohárů na silnici, to je málo. Ve většině z nich navíc člověk s někým odskočí a jede vlastně časovku. To mu nic nedá. Potřebuje se venku mydlit s kvalitnější konkurencí. Sice třeba dostane za uši, ale jen to ho posouvá dál.

Jak jste se dostala do Rakouska?
Před několika lety jsem jela nějaké kritérium u Vídně, které se mi podařilo vyhrát. Tam si mě všiml manažer týmu, od kterého pak přišla nabídka.

Tam také trénujete?
Ne. Do Rakouska jezdím jen na závody. Tréninky jsou na Dukle.

Konkurence u nás a ve světě je asi odlišná?
To nejde srovnávat. Zvlášť letos, kdy je olympijský rok a všude je plno závodnic. Navíc hodně dobrých. Nestávalo se mi třeba, abych přijela na Světový pohár a na startu byly přes dvě stovky závodnic. Teď to tak je.

Spoléháte v koncovkách na spurt, nebo se vám do něj nechce?
Když je rovinatá etapa a do cíle se hrne balík, tak se tam moc necpu. Jiné je to, když dojíždí menší skupinka. Ale nejraději mám závody, když je to nahorů – dolů a cíl třeba do kopce. Budu asi muset být v koncovkách agresivnější.

To po vás nikdo nechce?
Zatím ani ne. Přece jen si uvědomují, že jsem spíš na ty etapáky, kopečky.

Kolikrát týdně musíte vlastně trénovat?
Většinou každý den, buď jsou tréninky nebo závody. Na kole musí člověk pořád sedět. Stačí tři, čtyři dny nic nedělat – a je to hned ohromně znát. Jezdím s juniory Dukly, což je pro ženskou dobrý trénink. Přece jen chlapi jezdí rychleji. I proto jsem teď třeba v rámci tréninku jela Giro de Zavadilka a druhý den Masters s těmi nejmladšími amatéry. Trenér Pavel Vršecký mi to doporučil, ale musela jsem jet s někým rychle, prý žádné putování. A ten závod to splnil, nastupovalo se, jelo to dobře. Byla jsem ráda, že jsem se udržela v hlavním poli.

Navíc jste po dlouhé době jela vlastně doma, bydlíte přece nedaleko.
To je pravda. V průběhu celého roku jsem buď na Dukle, nebo po holetech. Jako komedianti. Tady to bylo příjemné, znám tu lidi, na trati každou zatáčku. Vždyť jsem se tady něco najezdila, když jsem ješta začínala v Klubu cyklistů roudnických. Byla to milá změna.

Máte nějaký doplňkový sport?
I kvůli regeneraci chodím hlavně plavat, přes zimu jsou to běžky, posilovna.

Blíží se olympiáda v Číně, zúčastní se jí nějaká česká zástupkyně silniční cyklistiky?
Těžko. Česká republika si nevyjela potřebné body. Ono je to ale těžké, když máme úzkou špičku. Třeba německých závodnic boduje dvacet, nás je na to pár. A pak ty body samozřejmě chybí. Takže s účastí už moc nepočítám, musela by přijít nějaká divoká karta, což se nestane. A když náhodou ano – budu jen příjemně překvapená.

Takže vrcholem letošní sezony bude mistrovství světa?
V Itálii jedu až koncem září, ještě předtím nás ale čeká mistrovství Evropy na dráze – stíhačka, skratch a bodovačka. No a třeba už teď ve čtvrtek mi začíná závod v Krásné Lípě. Tam pojedu znovu za ELK Haus Simplon.