Reportér Deníku Milan Kilián: Chtěl jsem se stát paleontologem či archeologem

Prvním v řadě je Milan Kilián, reportér Deníku.

 Zde si můžete přečíst, jak se Milan představuje vlastním i slovy: „Příští rok v únoru to už bude 30 let, co jsem coby mladičký elév nastoupil do týdeníku Šumavan, své první redakce. Ke psaní jsem tíhnul už od malička. Jako malý kluk jsem si zamiloval Štorchovy Lovce mamutů, a pod vlivem této knihy jsem už na základní škole sepsal obsáhlou povídku z pravěku. Novinářem jsem ale nikdy netoužil být, chtěl jsem se stát paleontologem či archeologem. To se mi nesplnilo a nakonec jsem, i díky náhodě, zakotvil v redakci v Klatovech. Novinařině už jsem zůstal věrný. Za tři desítky let sem napsal tisíce článků.

Pozoruhodné články Milana Kiliána 

 Zřejmě nejzávažnější případ, který jsem jako novinář objevil, byla v roce 2015 causa „Nýrsko“, kde se muž oběsil poté, co mu byly odebrány milované dcerky. Tento případ po publikování v Deníku zaujal nejen česká média, ale i zahraniční. Dodnes mě ale mrzí hysterie, která se po zveřejnění mého článku rozpoutala. Případu jsem se věnoval delší dobu, zde, zde, zde a zde jsou některé z publikovaných materiálů.    

Dalším případem, který celostátně vzbudil velkou pozornost, byl případ jelena Standy. Když jsem v roce 2018 jako první novinář napsal, že zranil návštěvníka Šumavy a národní park ho chce zastřelit, bojovaly za jeho život desetitisíce lidí. Případ řešili i politici včetně prezidenta, kde Standa nakonec skončil. 

Ze starších věcí pak ještě vzpomenu dvě reportáže. Těch jsem napsal hodně, vyzkoušel jsem si na vlastní kůži vše možné od krmení tygrů až po práci popeláře či pohřebáka. Emočně ale hodně silný pro mne byl seskok z letadla a nezapomenu také na natáčení seriálu Policie Modrava, kde mi režisér Soukup dal roličku lékaře.

Psal jsem o mnoha vraždách, poslouchal výpovědi vrahů, mluvil i s pozůstalými, ale vražda Terezky na jihu Plzeňska byla výjimečná v tom, že s odstupem času nechali rodiče oběti nahlédnout do své duše a popsali, jak vše prožívají. I mě, který už slyšel tolik smutných příběhů, to hluboce zasáhlo. 

Jednou z výhod novinářské práce je, že potkáváte i obdivuhodné lidi. Například ty, kteří se dokáží se životem poprat, i když jim sudičky vůbec nepřály. Sem bych vybral příběhy tří lidí, kteří jsou velmi odlišní, ale spojuje je to, že se postavili nepřízni osudu. Zařazuji zpovědi Martiny Půtové, která přežila útok kyselinou a ač nevidomá, pomáhá ostatním. Dále Dana Křečka, jenž má jen půlku těla, ale bojuje, jak může. A do třetice povídání s Annou Váchalovou, které maminka uřízla obě ruce, ale ona přesto vychovala několik dětí a život zasvětila pomoci druhým. Za třetí z příběhů jsem byl vloni oceněn ve XXVII. ročníku Ceny Vládního výboru pro osoby se zdravotním postižením za publicistické práce zaměřené na téma zdravotního postižení. V tiskové kategorii, kam bylo přihlášeno 47 děl, jsem obsadil druhé místo.  

Z „koronavirových“ článků zahýbal veřejným míněním případ studentky z Domažlicka, která nechtěla jít pracovat do domova pro seniory, ač jí to nařídil hejtman. Případ vyvolal velký ohlas nejen v Plzeňském kraji, záležitost řešili i zákonodárci. Hejtman nakonec dívce i dalším obdobným studentům ustoupil. Druhou covidovou causou, která vyvolala emoce, byl článek o tom, že lidé z Plzeňského kraje nechtějí, aby tam jezdili Pražané a ohrožovali je tak možnou nákazou.  

Chtěl jsem původně být archeologem či paleontologem, a tak mě baví pátrat i v minulosti. Věnoval jsem se třeba případu vražedkyně Marie Fikáčkové, popravené před 60 lety. Článků jsem psal více, zde je poslední.