Cesta autobusem z Prahy do Litoměřic vede skrz Doksany. Několikrát jsem si říkal, že si musím naplánovat cestu tak, abych vystoupil a prošel si ty monumentální budovy, jež jsem díky vlastní neznalosti považoval za ruiny zámku. Nikdy jsem to neudělal. Takových plánů odložených na jindy máme všichni spoustu.

Když mě do Doksan zavály pracovní povinnosti, zůstal jsem v úžasu stát nad monumentalitou zdejšího kláštera na jedné straně a mírou devastace na druhé. „Byla to sýpka nebo vězení,“ tipovala Světlana Olejáková, zatímco fotila obrovskou budovu s mřížemi v oknech. Jenže napájecí žlaby a kolejničky sloužící k rozvozu krmiva a vyvážení hnoje prozradily skutečný účel. Bylo tu ustájení dobytka. Zdá se, že zámky a další šlechtická sídla či sakrální stavby byly jako zemědělská družstva komunisty oblíbená.

Část klášterního a zámeckého areálu v Doksanech dál chátrá.
FOTO: Zámek a klášter v Doksanech posloužily pro filmový horor. Není divu

V rámci republiky jsou podobných objektů desítky, ne-li stovky. JZD bylo v zámku v Bohušicích na Třebíčsku, Smilově na Karlovarsku, Bečvárech na Kolínsku, Struhařích a Jimlíně na Lounsku. Abych zůstal věrný Litoměřicku, tak zmiňme kromě Doksan ještě zámek v Zahořanech či ve Velemíně. Pravděpodobně nikde nebyl zámek jednotným zemědělským družstvem zvelebovaný, naopak v naprosté většině případů došlo k devastaci nemovitosti. Doksany jsou extrémním příkladem zničené památky, v níž hospodařil Státní statek v Roudnici se sídlem v Brozanech.

Část kláštera se povedlo zvelebit, ale pivovar, stodola, budova štoků, to všechno může sloužit jako kulisa postapokalyptického filmu. Oprava, pokud na ni někdy dojde, přijde na stovky milionů. V takovémto případě se totiž musí povolat firma mající glejt na opravu památek a používat speciální materiály, aby se ruina nepoškodila.

Židovský hřbitov v Libochovicích
Provalenou zdí nebo nezamčenou bránou na židovský hřbitov v Libochovicích

Současný porevoluční režim se dá bezesporu z mnohých úhlů pohledu kritizovat. Nicméně jedno se mu upřít nedá. Komunisty naprosto zdevastované hmotné kulturní dědictví, myšleno zejména zámky a panská sídla, nemá stát šanci zachovat. Na to je objektů příliš mnoho a v příliš žalostném stavu.

Ovšem leckde se to podařilo soukromníkům, kteří do rekonstrukce a záchrany investovali vlastní peníze, čas i um. Protože mohli. Mohli si koupit zámek, mohli do něj investovat a mohli si na opravy podnikáním vydělat. Krása kapitalismu tkví v tom, že si můžete peníze vydělat a investovat třeba do zámku. Jenže představte si za minulého režimu někoho, kdo podniká tak dobře, že si může koupit státním (tedy socialistickým) podnikem zdevastovaný zámek, který opraví. To by v beztřídní společnosti, kde všichni mají všechno a nikdo nemá nic, nebylo možné.