V době mamánků, kdy třicetiletí spoléhají na „rodičovskou vyživovací povinnost“, mě Apolenka a Eva z Roudnice nad Labem příjemně překvapily a přinutily k zamyšlení. Jedné je jedenáct a druhé dvanáct. Trávily v roudnickém parku část prázdnin, aby maminkám, které dostanou chuť na kávu nebo něco chlazeného, nabídly nápoj. Za svůj čas a práci pak samozřejmě dostanou zaslouženou odměnu. Ceník napsaný dětskou rukou a pastelkami na kusu kartonu byl vystavený na provizorním stánku. Ano, neměly registrační pokladnu a neřešily EET. Mladým podnikatelkám ve skutečnosti překapávanou kávu vařila maminka, ale ony ji podávaly s úsměvem a samy. Byla vynikající a cenou 30 naprosto konkurenceschopná. Věřím, že jednou povedou svou vlastní kavárnu. „Budeme v ní prodávat zmrzlinu,“ řekla Ema. „Chtěly bychom ji mít v tom domku za námi, ale to asi nebude možné,“ doplnila ji Apolena, jako by si byla vědoma současných cen nemovitostí.

Osobně v tom vidím dva úhly pohledu, jeden velmi pozitivní, a druhý méně. Nejprve ta dobrá zpráva. Milé dívčiny si takhle přivydělat mohou, ale nemusí. Na rozdíl od šestiletého beduínského klučiny, který za jeden jordánský dinár prodával krásně zbarvené kusy pískovce ve světoznámém skalním městě Petra. Prostě prodával kmeny a bylo vidět, že spíš musí než chce. Apolena s Emou pracovaly s radostí. To se hned lépe nakupuje. Rád jsem tam třicet kaček nechal, přestože jsem si byl vědom, že z toho státu neplynou daně. A to je ten druhý pohled.

Budou mít jednou vlastní kavárnu?
Vlastní podnik je zatím dětským snem, na kávu zvou do roudnického parku

Umím si představit týpka, třeba trestně stíhaného za podvod, aby to vyznělo absurdněji, který vykřikuje, že „všetci kradnů“. Umím si představit specializovaný finanční útvar, jak si brousí zuby, aby na maminku vařící kávu pro jiné maminky za poplatek „zakleknul“ a maximálně jí znepříjemnil život. Umím si představit bezdětného vzdělance, kterak machruje paragrafy a tvrdí cosi o zneužívání dětské práce.

A víte co? Jestli v dohledné době na Apolenu a Emu znova narazím, znovu nakoupím a přidám dýško. Aby věděly, že podporuji jejich finanční i podnikatelskou gramotnost. Aby věděly, že jim fandím a myslím si, že to co dělají, dělají dobře. Takhle nějak má vypadat Komenského „škola hrou“. Dámy už mala ví, že bez práce nejsou koláče a každá legrace něco stojí. Možná zatím neumí ohodnotit cenu své práce a čas do prodeje investovaný ještě nechápou jako investici. Ale na rozdíl od věčně nadávajících hospodských povalečů, od lidí, kteří si myslí, že stát se musí starat, už od mala brnkají na kapitalistickou strunu. Kéž bych si za nějaký čas mohl koupit zmrzlinu, domácí, kvalitní a klidně drahou, v jejich vlastní kavárně.