Lidé, kteří dříve neměli jediný důvod se spolu setkávat, spolu nyní pravidelně komunikují. Ať už jde například o dobrovolníky, kteří ve svém volnu nosí nákupy seniorům a nemocným, šiče roušek, kteří je pak rozdávají dál potřebným nebo studenty, jež nabídli doučování či hlídání dětí. Někteří z těchto lidí předtím žili ve své sociální bublině a neměli důvod se mezi sebou potkávat.
Je naprosto jasné, že každý z těchto dobrovolníků přispěl k tomu, že dopady viru na zdraví i na psychiku ostatních nebyly tak velké, jak by bez jejich pomoci mohly být. Nejen, že tak zabránili ještě většímu neštěstí, ale také ukázali, že solidarita se z mezilidských vztahů neztratila.
Navíc spousta lidí se svým dobrovolnictvím vůbec nechlubí a nesnaží se z něj profitovat. Nepomáhají proto, aby si na sociální síti vyvěšovali statusy hodné Matky Terezy, ale proto, že je to potřeba.
Bylo by prospěšné, aby sounáležitost a ochota pomoci druhým ve společnosti v tak velkém měřítku zůstala i poté, až pandemie odezní.
