Hned tři protestní akce hýbají naším regionem. To ukazuje, že i lidé z bývalého litoměřického okresu sledují politiky a nebojí se vystoupit proti jejich záměrům. Jde především o úsilí petičního výboru proti radními naplánovanému prodeji litoměřické nemocnice. Ten na Prvního máje přivedl na Mírové náměstí snad největší dav od „sametové revoluce“. Dále už o dvě demonstrace na stejném místě proti jmenování Marie Benešové ministryní spravedlnosti. A do třetice o petici ochránců neporušené přírody proti zpřístupnění Havraního ostrova na Labi v Lovosicích.

Jaroslav BalvínZdroj: Deník/Karel Pech

Starosta Litoměřic Ladislav Chlupáč by v složitém tématu budoucnosti nemocnice rád viděl méně emocí. Andrej Babiš zase lidem vzkázal, že ministři se nemění na náměstích. To jsou pochopitelná slova. Ale buďme rádi, že i díky menším demonstracím nebo peticím se z veřejného prostoru nadále nevytrácí chápání pojmu „občanské společnosti“. I po revoluci mají politici různých vyznání nepatřičné tendence považovat tu svou současnost v tom svém teritoriu za „konec dějin“, případně „krásný nový svět“. A to je špatně, nikdy nic není dokonalé a konečné.

Pravda, žádný z protestů není prost kuriozit nebo nedokonalostí. Na petici proti prodeji nemocnice se nabalili lidé, kteří úsilí lékařů a sester spojují s nesouvisejícími věcmi, na čelní politiky města útočí přes čáru a na sociálních sítích šíří dezinformace. Rebelové proti současné vládě zase nechávají držet transparenty děti, které z toho ještě nemají rozum. A organizátoři petice proti zpřístupnění Havraního ostrova, k němuž směřuje vedení Lovosic, zase klidně nechají zmizet petiční arch s podpisy.

Ale budiž. Lidí, kteří se v dobrém úmyslu dokáží spojit v boji za společný cíl, i když jinak spolu třeba nesouhlasí, bylo vždycky spíš méně než více. Ale právě na nich to stojí, když přijde čas zlomového boje, jako byl ten v roce 1989. To, jestli mají pravdu ty a ty garnitury, nebo lidé, kteří proti nim protestují, ukáže čas. Připravenosti vyrazit na náměstí, když se mi něco nelíbí, té by si ale měli cenit politici napříč stranami. I kdyby jim byl cizí pojem „vyššího principu mravního“, nikdy nemůžou vědět, kdy ty „křiklouny z náměstí“ budou potřebovat sami.