„Doma“ – to je místo, o kterém má většina z nás poměrně jasno. Je to místo, kde máme své útočiště, ať už v podobě koutku na chvíle o samotě, útulného pokojíčku nebo paláce se spoustou ložnic. Je to místo, kde jsou ti, které máme rádi. „Doma“ je prostě „doma“ a každý z nás ví, co se pod „doma“ skrývá. Ne tak Maruška Škeříková, kterou v jejích deseti letech vytrhli z rodného města a odvezli do Německa. Za dva a půl roku v Lipsku si jistě našla kamarády, naučila se německy, zvykla si bydlet s tatínkem.

Získala tu ale své „doma“? Těžko říct. Možná ano, možná ne a možná ani ona sama to dnes neví. A ti, kdo mají o jejím „doma“ rozhodnout, ji vlastně vůbec neznají. Nemohou se rozhoupat a svůj verdikt donekonečna oddalují. Když vidím, jak dlouho soudům trvalo vymoci jednu jedinou návštěvu, připadá mi to neodpustitelné. Přesto věřím, že Maruška dosáhne svého přání a pokud to nebude z vůle soudu, rozhodne se jednou sama. Až bude moci říct, zda zůstane „doma“, nebo se vrátí „domů“. Jen přijít na to, které z nich je to pravé.