Zdroj: archiv Pavly Šebkové
K tvůrčí práci na knihách přišla tak trochu oklikou přes focení a foto-grafiku. Aby nebyla omezená v tom, co chce vyjádřit, začala kreslit a později k obrázkům přidávala i pohádky. Sama si své příběhy začala i namlouvat a umisťovat je na internet. „Pohádek bylo víc a víc, a tak vznikla první kniha Něco vymyslíme, Jonáši. Po jejím vydání jsem už měla jasno, že tohle je to, co jsem hledala,“ vypráví.
Zdroj: archiv Pavly Šebkové
Své knihy Pavla Šebková dává dohromady od začátku do konce. Kromě ilustrací a příběhů vymýšlí i to, jak bude kniha jako celek i s obálkou vypadat. Zmíněná knížka s patnácti krátkými příběhy Něco vymyslíme, Jonáši, vypráví dobrodružství malého chlapce a jeho psa. „Pohádky jsou psané tak, aby sloužily jako večerníčky, které rodiče svým dětem můžou číst před spaním. Nerozluční kamarádi doslova prožívají Jonáškovy dětské fantazie, kde ožívají předměty, kde žijí skřítci nebo mluví zvířata. Nic v jeho světě není nemožné. Čtenáře navíc provází "detektivní křížovka", která se svými otázkami váže na jednotlivé příběhy a odhaluje skryté tajemství v obrázku,“ popisuje svou prvotinu Pavla Šebková.
Zdroj: archiv Pavly Šebkové
Druhou knihou, která ji loni vyšla, nese název Pět úkolů pro Rudolfa a určena je spíše pro větší děti i dospělé. „Vypráví o lásce, odpuštění, ale hlavně o tom, že nic na světě není černobílé. Příběh se odehrává ve starém domě, kde žijí dva myšáci a starý kocour. Jejich poklidný život však jednoho dne vyruší duch Rudolf, který se snaží přijít na to, proč jeho duše nemůže najít odpočinek. Musí splnit ještě několik úkolů, které za života nestihl, uvědomit si, kým je a odpustit sobě i blízkým,“ nastiňuje autorka.
Zdroj: archiv Pavly Šebkové
Inspiraci pro své příběhy a kresby nachází Pavla Šebková při procházkách v přírodě, nebo když pozoruje při práci nějakého umělce, například loutkaře nebo ilustrátora. „Píšu tím způsobem, že si řeknu: dnes bych chtěla něco napsat. Často sednu k papíru bez jediné myšlenky a nápadu a začnu popisovat nějaké své pocity a najednou, přitom co píšu, mi v hlavě lítá jedna myšlenka za druhou. Někdy lítají tak rychle, že je ani nestíhám psát,“ přiznává s úsměvem.
Samotné psaní ji jde rychleji, než kreslení. Jako samouk si tolik nevěří a často není s výsledkem napoprvé spokojená. Obrázky proto nejednou překresluje a vylaďuje.
Zdroj: archiv Pavly Šebkové
V současné době dokončuje finální úpravy na čtyřech říkankových knihách pro nejmenší děti. Další dvě má rozepsané. „Jsem tak trošku blázen, mám rozpracovaných vlastně šest knih,“ poznamenává Pavla Šebková, která ještě k tomu přispívá do časopisu Naše kočky, kde ji vycházejí pohádky a příležitostně ilustruje i různé zakázky. Mimo to se už od dětství zabývá i tvorbou loutek a diorám. Jako malé se jí líbilo, že si může pro svou hru vyrobit cokoli, co zrovna potřebuje. „Přiznám se, že bych nejraději dělala všechno pořád. Bohužel mi však narostly jen dvě ruce. Kdybych však byla jako můj velký vzor Jiří Trnka, nezdržovala bych se s jednou rukou a kreslila rovnou oběma. O to víc času by zbývalo na loutky,“ uzavírá nadaná umělkyně.