Hra vypráví o komplikovaných rodinných vztazích, které se nevyčistí ani v dospělosti. Čerpala jste při zkoušení i ze svých sourozeneckých zážitků, z vlastních „rodinných konstelací“?
Vždycky čerpám ze všeho, co mě obklopuje. Samozřejmě, když hraju úkladnou vražedkyni, nemusím nikoho zabíjet, abych si svoji roli vyzkoušela nanečisto. Ale cokoli jsem v životě zažila, se mi při zkoušení vždycky hodilo. Sama mám tři sourozence, takže znám různé úhly sourozeneckých vztahů, vím, jaké je to být mladší, starší, prostřední.

V Bernhardově hře ovšem hraju nejmladší dítě. Což mě hodně bavilo, mohla jsem zažít úplně novou konstelaci. K nejmladšímu se rodiče a sourozenci vždycky chovají jinak než k prvnímu v řadě. V reálném životě jsem ale druhorozená, zastávala jsem tedy tak trochu drzou pozici – schovávat se za starší sestru a dělit se o pozornost s mladšími bratry.

Vy jste měla určitě hezké dětství, zatímco Bernhardovi hrdinové si i v dospělosti stále něco vyčítají.
Sourozenci, kteří pocházejí z komplikovaných rodin, často nevyrostou a nedospějí. Přenášejí si do dospělosti svá traumata, a když se spolu znovu potkají, jsou tak trochu stále dětmi. V naší inscenaci je to ještě komplikovanější, ani jeden z nich nemá rodinu a děti. Fáze dospělosti u nich tedy nikdy opravdu nenastala. Mají hodně peněz, chovají se ovšem dětinsky. Ve skutečnosti je za jejich nejistotou strach, boj o přežití, život na hranici šílenství. I ve své rodině jsem objevila určité inspirační zdroje, ale musela bych napsat vlastní hru, abych do ní prohnala rodinná traumata, své vztahy, lásky.

Obě ženské postavy jsou herečky, jejich bratr filozof. To jsou, podle mne, dost odlišné světy. Váš manžel je vědec, vy herečka – nakolik se dostáváte do sporů kvůli odlišnému vnímání reality?
Nemáme spory, které by vycházely z odlišného vnímání reality nebo dokonce z nesmiřitelnosti našich profesí. Naopak. Tím, že jsou naše světy odlišné, se velmi dobře doplňují. Ten můj je samozřejmě transparentnější než manželův. Ale je to ošidné. Když jsme se stěhovali do Ameriky, měla jsem představu, že budeme chodit s matematiky a fyziky na večeře a já budu jenom poslouchat a přihlížet. Nakonec to dopadlo tak, že matematici se se mnou bavili o umění a režiséři nebo jiní umělci si s mým mužem vyprávěli o vědě a rakovině lymfatických žláz.

Bernhard prostřednictvím své hry ironicky poukazuje i na fakt, že být herečkou je vlastně tak trochu celoživotní diagnóza. Jak vás osobně ovlivňuje vaše profese?
Jsem herečka, která si bere práci domů. Nesundávám roli s kostýmem, určitě mě to hodně emociálně zatěžuje, bývám nervózní před premiérou, někdy i z přílišné pozornosti. Ne že bych se styděla, prostě mám zodpovědnost. Ale můj muž si také nosí práci domů. Všude je to podobné. My herci pouze pracujeme s emocemi, ne s hmotou.

Před několika lety mi kolegyně popisovala historku, jak jste se potkaly na Cenách Czech Grand Design. Říkala: „Vstoupila do sálu Zuzana, všichni ztichli a jen na ni zírali!“ Kouzlo osobnosti. Je to věc, kterou musí mít dobrá herečka automaticky v sobě?
Ale já to v sobě nemám vždycky! To je právě ta role. Navíc si zmiňovaný večer dobře vybavuju. Šla jsem tam ráda, ale přišlo mi, že jsem příliš obyčejně oblečená. Tématem večera bylo tenkrát S hlavou v oblacích, a tak jsem si vzala na hlavu dědečkovu leteckou čepičku z dvacátých let. Všem to přišlo moc, mně tak akorát. Ale jde jen o úhel pohledu. Byla jsem vlastně v kostýmu a splnila jsem zadaný úkol. Všichni se vždycky na podobnou akci obléknou elegantně, ale na téma večera zapomenou. Někdy je ovšem výstřední oděv naopak maskou.

Znám herečky, které v soukromém životě vůbec neexhibují. Jsou naopak velmi nenápadné.
A i já mám takové chvíle – když nemám chuť na lidi, zalezu do postele v pyžamu, koukám na filmy, čtu si, jsem jen s dětmi, vařím… Když mi přišla nabídka na StarDance, odmítla jsem ji. Nechci být závislá na tom, že mě má někdo rád, posílá mi hlasy a já postupuju díky jeho sympatiím. Ne, já potřebuju, aby mi moji diváci uvěřili, že jsem třeba zrovna tou zmiňovanou vražedkyní. Ne že jsem jim sympatická.

V tom je rozdíl mezi hercem, který vytváří postavy, a hercem, který je natolik známý, že se stane celebritou. Moje „známost“ je mi celkově příjemná, lidi mě neotravují, protože jim nelezu každý den do obýváku. Když běžela v televizi Pustina, měla jsem moc hezké reakce, ale nikdy mě nikdo nezastavoval na ulici a neatakoval mě. Hraním v soukromí moc netrpím, ale mé povolání mě hodně baví, a beru je tedy se vším všudy.

I tak to musel být zlom, vystoupit z rozjetého kariérního vlaku a odstěhovat se do Ameriky, kde vás nikdo neznal. Z pozorované jste se najednou stala pozorovatelkou.
Nechci zobecňovat, v USA jsem pobývala jen v New Yorku, Denveru a Kalifornii, ale s lidmi jsem si tam povídala víc než u nás. Češi se občas bojí jen se na sebe podívat - Když se na někoho na ulici usměju, lekne se, že má flek na košili, nevěří, že se na něj usmívám jen tak. Mám ráda small talks, krátké rozhovory po cestě domů nebo do práce, to je třeba v New Yorku časté. Podobné příležitosti si navíc vytváříte sami, pořád tam někoho zajímavého potkáváte. Žít v New Yorku znamená, že člověk sám o sobě musí být osobností. Kdyby nebyl dostatečně sebevědomý, nechytl by si v tomhle městě ani taxíka.

Zvenku to působilo skoro idylicky. Manžel dostal skvělou nabídku a vy jste se rozhodla odejít do Států s ním. Opravdu to bylo tak jednoduché rozhodování? Praha je plná mladých herců a hereček, kteří se bojí odejít do oblastního divadla, jen aby na ně nikdo nezapomněl.
V té době jsme měli dvě malé děti, tři a šest let, a téměř jsem je neviděla. Ještě jsem kojila, když jsem dělala konkurz do Národního divadla na jazzovou operu Dobře placená procházka. Ještě jsem to představení hrála a už zkoušela Havlovo Odcházení. Dva projekty s žijícími ikonami českého uměleckého světa, které mě nesmírně naplňovaly – i tím, že byly vytržené z repertoárových vod, a hrály se seriálově.

Mohla jsem je přijmout jen proto, že jsme plánovali odjezd a já jsem se vyblokovala z jiných závazků. Obě inscenace jsem považovala za svůj divadelní vrchol celé dekády a kladla si otázku, s kým tedy budu dál dělat. Ne že bych kolem sebe neměla zajímavé lidi, ale byla jsem vyčerpaná. A přesto absolutně naplněná. Ale cítila jsem, že se chci starat o své děti, vidět je vyrůstat.

Takže žádné zaváhání?
Jasně že jsem se ze začátku trochu lekla, seděla jsem na dětském hřišti a uvědomila si, že je to možná to jediné, co mě teď čeká, chytat syna, aby mi nikam neutekl. Ale postupem času jsem si práci našla, přivezla jsem z Prahy například svůj kabaret. Manželovi sice pár lidí vyčítalo, že mi zkazil kariéru, ale já myslím, že mi spíš kariéru skvěle zařídil. Na chviličku se tu na mě zapomnělo a byla výhoda se vracet zpátky a být zase neokoukaná.

Nešla jsem do Ameriky hrát, mít v tamějších podmínkách dvoukariérní manželství by bylo drsné. Zkoušet jsem začala, až když jsem zjistila, že se neučím jazyk. Koukala jsem se na televizní pořady, různé talkshow a nerozuměla vůbec jejich vtipům. A když nerozumíte vtipům, nemůžete popisovat své emoce, jak se cítíte a co vás opravdu zajímá, vlastně neumíte anglicky. A tak jsem začala navštěvovat otevřené divadelní konkurzy.

Jak takový otevřený konkurz vypadá?
Místní noviny nazvané Backstage zveřejňují různé výzvy. Například: „Zítra to a to divadlo vypisuje konkurz na herečku mezi třiceti až padesáti lety, nutnost umět stepovat a zpívat. Připravte se na dvacet vteřin simulovaného sexu a frontální nudity.“ Každý den jsou v New Yorku konkurzy – na kabarety, na zájezdy na zaoceánskou loď. A já jsem na podobné chodila. Ať už jsem byla tisící, sto padesátá druhá, nebo dvacátá v řadě, i když nedokázali ani pořádně vyslovit moje jméno, brala jsem to jako úkol.

Někdy to bylo víc ponižující, někdy méně, někdy i vysloveně legrační. Začala jsem ale mluvit, získala lepší zásobu slov. A nakonec jsem bez konkurzu, přes známou, získala hlavní roli ve hře, která se odehrávala ve třicátých letech v Berlíně. Příběh židovské mecenášky umění, která zvažuje před nástupem Hitlera, zda emigruje s rodinou do Států. Silná story.

Bylo zkoušení inscenace o hodně jiné než v Česku?
Technicky ano. Jeden den odjedete z New Yorku do Denveru, tak přijdete do hotelu a oni vám oznámí: „Dobrý den, paní Stivínová, třicet tři nocí, ano?!“ Zkoušelo se dvoufázově od rána do večera, dvoufázově se i hrálo, osmkrát týdně. Odjela jsem od rodiny, manžel dorazil až na premiéru. A pak jel člověk zase jinam. Jen hodně dobrý herec s dobrým agentem může být delší dobu na jednom místě.

Když se americký herec rozhodne, že bude dělat kariéru pouze v New Yorku, musí být schopen si zároveň říct: „Ok, budu dělat divadlo, televizi, možná i film, ale možná taky i úplné sračky, práci barmana a workshopy všeho druhu.“ Chce to hodně obětí. Ani velké americké hvězdy neměly takové štěstí, aby nemusely práci obětovat vztahy, rodinu. V Česku se mladý herec nijak výrazně své profesi obětovat nemusí. Ale v Americe je zase obecně víc příležitostí. Tedy – víc odpadu, víc možností.

V čem vás pobyt ve Spojených státech nejvíc změnil?
Hodně jsem se zaměstnala. Přestala jsem plánovat ve velkých časových intervalech, zjistila jsem svoje skutečné schopnosti, ocitla se mezi lidmi, kterým jsem ze začátku ani pořádně nerozuměla, v zemi, kde jsem neměla své „kamarády z oddílu“ ani spolužáky. A musela si začít vytvářet úplně nové vztahy. Pochopila jsem mentalitu emigrantů, byť to samozřejmě nechci srovnávat.

Ale i když vycestujete do ciziny na pár let dobrovolně, nemusíte se přece vždy vrátit. Už jen proto, že máte s sebou malé děti, změníte jim život. Nejde se vrátit pokaždé, když se něco zadrhne. I když máte hranice otevřené. Nemuseli jsme odjet, ale odjeli jsme. Pobyt ve Státech byl takový můj život navíc.

Jak ovlivnil pobyt v New Yorku vaše děti? Pozorujete na nich, v čem jim několikaletá americká zkušenost prospěla?
Je to podobné jako u mne. New York jim otevřel obzory, je to místo s životní pozitivitou a sílou. Necítíte takovou tu občasnou českou marnost, které jsem se i u sebe vždycky bála. Všem nám to dodalo krev do žil. Ale i u dětí to bylo něco za něco – naučily se anglicky, ale po návratu do Čech musely zase dohánět češtinu, přišly o českou rodinu, dnes si spíš pamatují, že jsme je odvezli z Ameriky. Základní rozdíl jsem ovšem cítila v tom, že v New Yorku byli k sobě lidé tak nějak hodnější, alespoň na Manhattanu.

A co bylo tím hlavním důvodem, že jste se s letošní sezonou vrátila do Národního divadla?
V žádných jiných angažmá jsem nikdy nebyla. Stýskalo se mi po velkém jevišti, navíc jsem vůči naší první scéně měla vždycky respekt. Tenkrát jsem totiž odešla hlavně kvůli sobě, už neplatilo pořekadlo, že z Národního se odchází jen nohama napřed. Chtěla jsem žít svůj život, to byl skutečný a hlavní důvod.

Právě tady, ve Slavii, mi přesně v mých čtyřiceti letech Michal Dočekal znovu nabídl angažmá v Národním divadle, já mu poděkovala a odjela zpátky do New Yorku. Ale věřila jsem, že se třeba do Národního znovu jednou vrátím. V posledních letech jsem zažila pouze komorní projekty o pár lidech. Porozuměli jsme si a po premiéře šli každý svou cestou, do jiných divadel. A teď mám období, že bych to chtěla jinak. Být opět součástí pevného souboru.

Vybavuju si situaci, jak jste se před pár lety zastavila v divadle, vstoupila do rekvizitárny Stavovského divadla a všichni vás začali okamžitě objímat. S některými bývalými kolegy vás evidentně pojí vřelé vztahy, Vlastu Chramostovou jste navštěvovala až do posledních chvil.
Mám vztah nejenom k Národnímu divadlu, ale hlavně k lidem, kteří se tu pohybují a pracují. Byly jsme s Vlastou Chramostovou v mnoha věcech souputnice. Začalo to, když se po revoluci vrátila k divadlu a já jsem byla nově v angažmá. Pak Vlasta končila svoji divadelní kariéru a já jsem odcházela do Ameriky. Byla mou průvodkyní, i když jsem se vracela, a já ji pak často navštěvovala…

Mám Národní spojené s konkrétními lidmi. Nechci být sentimentální, ale chybí mi tu například Boris Rösner. Ale těší mě, že v rekvizitárně potkávám i lidi, které mám spojené se zkoušením před mnoha a mnoha lety. Vlastně mám radost, že se některé věci vůbec nezměnily.

Vzpomínáte ráda i na své role?
Nejsrdečnější bylo moje zkoušení s J. A. Pitínským v Maryše. Nonstop práce od rána do večera a velký zážitek. Ale nemůžu ani opomenout spolupráci s Otomarem Krejčou, Janem Grossmanem, Davidem Radokem. Mám zkrátka ráda metodické a systematické režiséry.

Když mluvíte o systematičnosti – prý si ke své každé roli pořizujete speciální parfém?
To ano. Začalo to už Maryšou. Vlasta mi hrála matku, měly jsme spolu takový pravidelný zvyk – navonět se před představením, pak o pauze, byť dobrý parfém vydrží na těle spoustu hodin. Ale znáte to, zkrátka dvě herečky v šatně. A mně najednou došlo, že Maryša nemůže vonět francouzskou voňavkou, Poisonem od Diora. Ale také nemůže vůbec nevonět. Nakonec jsem našla olejíček s tóny mateřídoušky, tymiánu, rozmarýnu, voněl jako čerstvá louka rozzářená sluncem. Tak takhle to začalo. Když jsem hrála bláznivou Alexandru v Markétě Lazarové, voněla jsem parfémem s pižmem.

A čím jste se voněla při natáčení seriálu Pustina?
Šlo o temnou vůni, silný Chanel.

Všechny seriály, v nichž jste se v poslední době objevila – Pustina, Lynč či Vodník – byly výjimečnými projekty. Vypadá to, že špatné nabídky se vám obdivuhodně vyhýbají. Nebo je odmítáte?
Nepřebírám, není z čeho. To není stížnost, ale fakt. Mám štěstí, že si mě dobré projekty nacházejí samy, nikdo mě nepřemlouvá pro žádnou blbost. Šetřím totiž svým časem, i když jsem hravá, a ráda zkouším nové věci, zřejmě dávám najevo, o co opravdu stojím.

Zmiňované seriály byly ovšem dost nelichotivým, až depresivním popisem naší současnosti. Vraždy, podvody, lži. Nezasahují jejich příběhy podprahově i do vašeho soukromí?
Občas zasahují. Jednou jsem dokonce odmítla i dobrý scénář, protože se týkal násilí a malých dětí, a já, coby čerstvá matka, bych takové natáčení emočně nezvládla. Nedokázala bych svoji postavu obhájit. Jasně, když jsme točili Pustinu, volala jsem domů výrazně častěji. Ale jinak to byla velmi příjemná záležitost. Skvělá parta lidí, navíc jsem získala neuvěřitelné přátele na celý život. Tvrdí se, že když se štáb raduje při práci, neraduje se příliš divák. Ale my jsme se radovali i proto, že jsme si těžké téma museli zpříjemnit i zlehčit.

Proč vám vlastně filmoví a televizní režiséři nabízejí jen vážné role?
Nevím, ale natočila jsem teď dva dobré, diametrálně odlišné filmy – Past, tragický příběh Jiřiny Štěpničkové, a pokračování Marie Terezie. Opět budu hrát její rozšafnou matku, královnu Alžbětu Kristinu. A to je skutečně šťavnatá tragikomická postava – trochu intrikánka, pomalu se upíjející ze žalu, že nedala říši kýženého dědice.

Blíží se svátky, období rituálů, jaké jsou ty vaše?
Vánoce vnímám jako období setkávání. Ale mám jeden absolutní životní rituál, zastavování času. Vždyť život plyne tak rychle, že pokud vědomě nezpomalíme jeho běh, je to obrovská škoda. Miluju třeba „jen“ setkávání s lidmi. I takové malé, obyčejné těšení.

Teď se třeba těším na další reprízu Oběda u Wittgensteina, na novou hru Stát jsem já, kterou budu v Národním zkoušet s režisérem Janem Mikuláškem, nebo na výlet do Paříže. Jako dítě jsem měla dokonce takový svůj soukromý rituál, psala jsem si dopisy a četla si je pak zpětně. Úžasný dopis jsem si napsala ke svým osmnáctinám. Když jsem ho pak po letech četla, překvapilo mě, jak jsem už jako dítě byla zodpovědná.

Žádné jiné překvapení jste z něj nevyčetla?
Vůbec ne. Vesměs jsem dosáhla na všechny své cíle a moje sny se mi splnily. Děti, dva světové jazyky, cestování, život v jiné zemi. Tím, že jsem své sny vyslovila, se nakonec i naplnily. A teď mě baví je zakonzervovávat a zpomalovat. Nemám velké, přemrštěné cíle. Baví mě čas, který teď žiju.