Světoběžník Leoš Šimánek nabídne svou poutavou a dech beroucí diashow o Novém Zélandu v zimě také na severu Čech.

„Jsme soběstační. Má žena vylepuje plakáty, někdy to dělám i já. Diváci, kteří mě znají z mých pořadů, mě na ulici potkávají a diví se," smál se cestovatel Šimánek na návštěvě Ústeckého deníku. A dál odpovídal na otázky – a že si s ním bylo o čem povídat! Pokaždé je…

Už bez ruksaku

Stíháte sledovat, jak se mění vaši blízcí? Jak získávají cestováním světem nové zkušenosti…
Naše děti se samozřejmě mění, vyvíjejí se. Když jsme začínali, synovi byly čtyři a něco, dcera byla tříletá. Tenkrát jsem těžké ruksaky musel nosit sám, dnes už je nosí syn. Vždyť už je mu šestadvacet, tak dlouho už společně cestujeme. Jsme už dvaadvacet let na cestách.
Také dřív, co jsem naplánoval, to bylo bez řečí splněno. Dnes už je o tom samozřejmě diskuze, ale já ji vítám. Člověk se tak od členů rodiny dozví, co by ještě chtěli zajímavého zažít. Na našich posledních cestách na Nový Zéland, Havaj a po Austrálii už děti byly velké, už jsem se musel podřizovat jejich představám.

Jak například?
Dcera si třeba chtěla skočit bungee jumping. Tak jsme se museli vydat na místo, kde se skáče a vybrali to, kde se tyto skoky, bungee jumping, zrodily. Tedy Kawarau Suspension Bridže, 43 metrů vysoký starý most na Jižním ostrově. Dodnes dceru obdivuji, že se do toho jako dvanáctiletá pustila, navíc s ohromným nadšením. I když to nejdřív byl problém, napoprvé ji tam totiž vůbec nechtěli pustit.

Jak to, co se stalo?
Říkali, že dvanáct let je akorát, že už tedy skákat může. Měla štěstí, byli jsme tam počátkem srpna a ona slavila 4. července 12. narozeniny. Už je to ale dávno, byli jsme tam před sedmi lety…
Podmínky pro skákání byly přísné. Dítěti muselo být nejméně dvanáct let, muselo měřit nejmíň 150 cm a být těžké alespoň 35 kilo. Musela ukázat pas, měla dvanáct let pryč, postavili ji ke zdi a změřili i ten limit splnila, byla to holka vysoká. Ale bohužel vážila jen 32 kilo… Tak jí říkám „Veroniko, máš smůlu, vláčeli jsme se sem pěknou štreku, ale skákat nemůžeš! Všechno k ničemu…"
Začala naříkat, slzy se jí koulely z očí, i mně to bylo najednou líto. Ale co s tím? Tak jsme jí v autě oblékli těžké pohorky i zimní bundu, věřili jsme, že snad těch 35 kilo dáme dohromady, jenže půl druhého kila scházelo. Ale dostala nápad. „Podívej, tady na parkovišti je tolik kamení," ukázala. Cpala si do kapes šutry, my jí pomáhali… Počkali jsme, až paní, která vstupenky prodává, odejde na oběd, aby se najednou nedivila, že je ta samá holčička o tolik těžší.

Zapni si kapsy!

Takže ještě koupit lístek, a bylo vyhráno, ne?
Ještě ne. Veronika tam tak stála na mostě, připravená ke skoku, ale mě napadlo: „Jestli ona si kapsy pořádně zavřela, aby se jí kameny nezačaly sypat do řeky?" Tak jsem to na ní zakřičel, ale ona už letěla. A byla úplně nadšená, jak tam tak stoupala a zase padala na laně. Výškový rozdíl mezi řekou a mostem je tam 43 metrů!

Takže vše v pořádku?
V tom nejlepším! Když pak po schůdkách běžela k nám zpátky nahoru, cestou křičela: „Vidíte!? Jsem ta nejmladší a nejlehčí, která kdy bungee jumping skočila!"

Mluvíme-li o Novém Zélandu, byli jste i tam, kde vznikaly velkofilmy Pán prstenů 1 až 3?
Samozřejmě, to jsme museli! Povinně. Mě tam tedy nic netáhlo, k těm filmům žádný velký vztah nemám, ale děcka je milovaly. Jenže jsem musel uznat, přírodní kulisy, kde místní režisér Peter Jackson filmy natáčel, jsou fantastický! Byli jsme tam v zimě a o to ty hory byly hezčí! Tak jsme díky našim dětem měli já a má žena Lenka další zážitky, které by bez dětí nebyly.

Jsou tedy vaše cesty i díky nim stále dobrodružnější?
No… Jak jsou starší, vnášejí do našich cest více…

Vzrušení a nápady

…vzrušení?
I tak se to dá říct. A nápady, samozřejmě.

Dnes už je sice Veronice devatenáct, ale jako otec: Nebojíte se, že se vám ve světě zamiluje?
Ona už přítele má, je z Pardubic. Veronika v Hradci navštěvuje jazykové gymnázium a plánujeme, že leden i únor strávíme cestováním po ostrovech Indického oceánu, chceme se jet podívat na Réunion. To místo je totiž velice zajímavé, je na něm aktivní sopka…

Zamíříte tam tedy v pěti?
To ne, i když i náš syn má přítelkyni. Kluk právě dělá státnice, bude inženýrem, dělá mi radost. Vybral si ekonomii cestovního ruchu, takže jde i trošku v mých šlépějích. (hrdě)

Cestování v šesti lidech, to už bude malá výprava, že?
Byla by. Ale nebude. Totiž náš syn i dcera říkají: „To bychom byli blázni, abychom kvůli partnerům zůstávali celý rok doma a nemohli si tak zajímavou cestu užít."
Takže naše děti už sice mají své životy, ale dál cestují s námi, stejně jako jsem se ženou Lenkou a čtyřletým synem v roce 1990 poprvé vyrazil na cesty, do Ruska. Až později se narodila dcera, ta s námi byla prvně jako tříletá na koních napříč Západní Amerikou. To jsme cestovali od Mexika až do Kanady. Bylo pěkné počasí, jeli jsme v létě… Naše děti jsou tedy víceméně odkojeny cestováním s námi.

Na vašich diashow mívám dilema. Rád vidím panoramatické fotografie, ale také mě ukolébává váš hlas. Zavřu oči a poslouchám vyprávění… Ta podmanivost hlasu přišla časem, po někom jste ji zdědil, či jste dětem odmala vyprávěl pohádky?
Já dětem moc pohádky nevyprávěl… Ale můj otec, učitel, který v Orlických horách vedl školy přírodě i letní tábory, byl ohromný vypravěč. Říkal nám báje i zážitky, jeho příběhy jsem miloval. Už tenkrát jsem si říkal: „Takhle bych chtěl uměl povídat!"