Již zde měl Jaroslava Svěceného i Štěpána Raka, 
v úterý na Hudebních setkáních zahraje adventně i on sám. Dlouho už je vyprodáno.
„Stal jsem se členem výboru Společnosti Bohuslava Martinů. To mě těší," řekl.  Příští rok vystoupí s Pardubickou Filharmonií, Martinů představí v zahraničí i na Pražském Jaru školám, chystá i projekt s českou hudbou v Salzburgu s nejnovějšími technologiemi. „Začínám více pracovat jako producent, chtěl bych na podzim párkrát vyprodat Severočeské divadlo 
v Ústí hezkými galakoncerty 
s překvapením," slibuje muž, jemuž je autor Bohuslav Martinů (1890 – 1959) „osudovým".

Na úvod koncertu v muzeu zatančí děti z ústecké školky. Proč?

Vnesou do večera radost 
a pohyb. Že se hodí hudba Martinů i k tanci, na to mě upozornila dcera. Už jako malá vždy tančila u klavíru, když jsem Martinů hrál. Ale na jiné skladatele ne.  (úsměv)

K CD s hudbou Martinů jste přidal unikátní knihu s obrázky od něj. V čem je pro vás zajímavější než Smetana, Dvořák, Janáček…

Ti jsou pro mne rovnocenní. Ale mou radostí je, mohu-li upozornit na tohoto skvělého autora, který není tak známý mezi lidmi. Mám koncerty tak propojené, že někdy po skladbě Martinů jde Chopin či Debussy a lidi ani nepoznají, že už hraji jiného autora. Podle mě se Martinů zbytečně bojí. Je zajímavý: Přinášel nové věci a zároveň jsou jeho melodie ovlivněny lidovou hudbou. Jeho hudba tančí.

Zvete si herce Pavla Trojana. Co do projektu může přinést?

Program mockrát viděly 
i školy. Ve vtipných scénkách hraji Bohuslava Martinů, Pavel pak jeho nejbližší přátele: Jana Zrzavého ve Francii, Josefa Firkušného, klavíristu 
z Ameriky a Stanislava Nováka, jeho nejlepšího kamaráda, s nímž chodil na výlety.
Scénky sestavila z rozhovorů i z korespondence muzikoložka Lucie Jirglová z Centra Bohuslava Martinů v Poličce. A protože jsem neherec, vyznívá to trochu naivně jako hry Divadla Járy Cimrmana.
Ukazujeme tak, že Martinů byl prostý, ale zároveň neuvěřitelně výjimečný autor. Nadaný i nadšený, měl obrovské kouzlo osobnosti.