Jeho koňský koncert na festivalu Benátská noc ve Vesci u Liberce byl příjemně folkový i masový zároveň. Taktéž byl oboustranně plný radosti i vděku, Jarkova hudba má tu moc.

Loňské podzimní vystoupení písničkáře Jaromíra Nohavici v Severočeském divadle v Ústí s písničkářem Frankem Viehwegem ze SRN měl punc výjimečnosti. Jen na něm mnozí (dost překvapivě) nečekali, že tu bude znít taktéž němčina. Co vůbec čekali?!

Na blížící se Jarkovy kulatiny, narodil se 7. června 1953 v Ostravě, nezapomnělo ani jeho dřívější vydavatelství EMI Czech, dříve Monitor.

„Ano, v pátek 24. května vydáme album „Tenkrát". Je to exkluzívní výběr toho nejlepšího z tvorby Jaromíra Nohavici z poslední dekády minulého století k jeho životnímu jubileu," potvrdila Marcela Kočandrlová z EMI Czech.

Devadesátá léta představují v díle Jaromíra Nohavici mj. vynikající alba „Mikymauzoleum" (1993, produkce Zdeněk Vřešťál, hudební režie Karel Plíhal), „Darmoděj a další" (1995, hudební režie Karel Plíhal) či Divné století (1996, Album roku v Andělech)… K Jarkově letošní šedesátce vychází průřez tvorbou tohoto plodného desetiletí.

„Výběru devatenácti písní pro CD se zhostil klasik české hudební publicistiky Jiří Černý, který je též autorem sleevenote nové kolekce písní. Navíc se pro toto album podařilo získat dosud nikdy nevydané dobové fotografie od Martina Homoly," upozornila ještě Marcela Kočandrlová.

Jiří Černý v úvodu sleevenote píše, vzpomíná, skoro až nevěří: „Tak Jarkovi Nohavicovi prý je 7. června šedesát. A mně se to zdá jak včera, když jsme si koncem března 1982 poprvé podali ruku v zákulisí porubského folkového Kolotoče. Chvíli nato Jarek prvně v životě zazpíval pro festivalové publikum… ještě ani nedozpíval první písničku a já překvapením a radostí dýchal zhluboka."

Nové, byť retrospektivní album otevírá píseň „Mikymauz" s Nohavicovým textem a společnou hudbou Jarka a tenkrát ještě holomóckého Karla Plíhala. Ze stejné desky, jedné z Nohavicových nejlepších, je zde ještě písnička „Hrdina, nebo dezertér", potemnělý „Sudvěj", píseň-báseň „Peklo a ráj" či „Muzeum", skvělá Jarkova folková jízda s refrénem „…v pět třicet pět, jednou z pravidelných linek, sedm zastávek do Kateřinek, ukončete nástup, dveře se zavírají…"

Z dalších krásných písní výběru lze jmenovat procítěné „Sarajevo", milostnou „Zatímco se koupeš", „Heřmánkové štěstí", dávné Jarkovo vyznání „Bláznivá Markéta" či parafrázi Vysockého „Divocí koně". A je zde i (pro mě) asi nejsilnější Nohavicova „politická" píseň vůbec, skladba, z jejíhož textu mě vždy mrazilo a mrazí dál: „Dál se háže kamení".

Věřme Jiřímu Černému, že tu není ani jedna z písní, která by nebyla něčím pozoruhodná. A jak si tak zas pouštím ona skvělá alba z 90. let minulého století, vlastně se pod to i já podepíši. Dost rád podepíšu.