Ve čtvrtek Čajkovskij, v neděli Šporcl, decentní noblesa i polstrované sedačky. V sobotu ale koncert Olympiku, světla, lasery a zeď reprobeden. Je to jako hrát tenis u babičky v obýváku. Koberec, vitrínky, skleničky, cibulák a velký skleněný lustr nedovolí víc než jen zlehýnka pinkat.

První půlka devadesátiminutové show byla proto přinejmenším rozpačitá. Diváci rozpačití, kapela nesvá, při focení nehybných muzikantů stačilo na foťáku nastavit patnáctinu. Když už ale první nevydržel sedět chlapík v červených botách a roztančil se pod pódiem, přidali se v mžiku ostatní a začal teprve ten pravý koncert Olympiku. Veselý, skotačivý, svádivý a rozjařený. I muzikanty to začalo bavit a fotit se muselo setinou. Tančili muzikanti i celý sál.

Olympic na Beatfestu.Věk Petra Jandy není podstatný, nedávná tragedie bubeníka v kapele taky ne. S novým bubeníkem hrají a duní jako zamlada. Janda je v životní pěvecké formě, kapela šlape, hity si zpívají všichni. Pod pódiem důstojného koncertního sálu se takhle tady tancovalo naposledy při nahrávání živého CD Kuliček v roce 1990. Olympic je nesmrtelný!

V sále o patro výš už byla atmosféra přirozená, klubová. Na pódiu se vystřídali Underground Blues Session s dvěma jižanským zakládajícími žlutopsími kytaristy Petrem Roškaňukem a Honzou Martinkem, Blues Band Luboše Andršta s výborným stylovým varhaníkem a zpěvákem Honzou Holečkem, alternativně folkový Oskar Petr s houslistou Jiřím Vopavou a stylově nejvybroušenější trio Private Earthquake kytaristy Lukáše Martinka. Vypadá na dvacet, je mu třicet a blues hraje jako by žil sto let v Texasu a učil se u samotného Johnnyho Wintera.

Třetí teplický Beatfest je záslužná, úctyhodná akce. Poctivá muzika v džínách, která nepotřebuje komerční pozlátko a mladičké hvězdičky z televizních soutěží. Přejme si ještě hodně dalších ročníků, přestože vyprodaného sálu se asi bohužel tahle hudba u nás na severu nikdy nedočká.

Zpracoval Tomáš Ondrášek