Jan Kanyza: Nevím, jestli by mě ještě kdy oslnil nějaký scénář

Herec a výtvarník neměl představu, že by měl něco slavit, že by měl objednávat ohňostroje a cirkusy. „Když mi ale galerie zastoupená panem Kašparem učinila nabídku vystavit obrazy i grafiky, přijal jsem ji s povděkem. Nejde přitom o retrospektivu, ale o výběr asi čtyřiceti děl z několika posledních let. Mám radost, že k výstavě vyšel i katalog. Galerie Art Praha mi poskytla krásný servis,“ říká Jan Kanyza.

Dá se nějak popsat proces vaší tvorby? Co je na začátku?
Nedá, to patří do vizuální oblasti, i když četba taky. Jde o nefigurativní tvorbu, nemám rád slovo abstrakce, ale někdy ho užívám taky, abych nemusel dlouze nic vysvětlovat.

Tvoříte spoustu let. Uspořádal jste osmdesát samostatných výstav v České republice i v zahraničí a zúčastnil se pětasedmdesáti výstav skupinových. Vaše díla jsou zastoupena v evropských, ale i amerických či japonských sbírkách. Co vás při tomto výčtu napadá?
Že se prostě sem tam zadařilo. Všech nabídek k vystavování, které mi byly učiněny, jsem využil. To je pochopitelné. A příjemné.

Malíř Grimmich: Když narazím na zlatou žílu, beru, dokud je co

Co vám malování přináší?
Především radost. Můžu dělat jenom z pocitu vnitřní radosti. A tohle je navíc naprostá svoboda, tady vás nelimitují – jako je tomu u herectví – text, režisér, kolegové ani dispozice jeviště…. Ano, určité limity jsou i ve výtvarném umění, například co se týká velikosti formátu obrazu, výběru barev, člověka by mělo i zajímat, v jakém prostoru budou jeho díla viset. Ale pořád je to ta svoboda, která je pro mě naprosto zásadní.

Je už docela ohraná věc, že jste tvořil i ve Francii. Ještě pořád tam jezdíte?
Už jen velmi sporadicky, protože platit nájem za ateliér, který nevyužívám, by byl trošku přehnaný luxus. A navíc je to už na mě daleko, z Prahy nějakých sedmnáct set kilometrů. Jezdil jsem tam autem, protože jsem si vozil materiál a chtěl jsem být nezávislý. To už je teď pro mě trošku obtížné. Ale vazby tam pořád mám.

A proč zrovna Francie? Co vás tam táhlo?
To vám nepovím. Je to jako s tím malováním, to prostě vznikne. Na Francii jsem byl ale vždycky orientován. V letech 1991 až 1992 jsem v Paříži pobýval intenzivně - kamarád mi půjčil ateliér. Během té doby jsem tam udělal dvě samostatné výstavy. Později se jednalo spíš o delší výletní cesty a v letech 2006 a 2007 se mi tam zase prostřednictvím známých naskytla možnost pronajmout si takový kutloch, kterému jsem ve chvílích svatého vytržení říkal ateliér. V jedné místnosti jsem spal, ve druhé jsem maloval, byl tam sprchový kout s toaletou. Takže to není tak, jak psaly některé barevné noviny, že mám ve Francii vilu. A další, aby byly ještě originálnější, že tam mám rezidenci. Tak to mě hodně pobavilo. V tu chvíli jsem si říkal, že se musím podívat na úřad sociálního zabezpečení a ujistit se, jak vysoký mám starobní důchod - jestli ještě zvládnu do té rezidence japonského kuchaře a nějakého zahradníka. Protože uznejte – rezidence bez personálu, to není ono.

A čím vás tamní atmosféra zaujala?
Zní to asi banálně – světlem. Je tam prostě jiné, než je pro Středoevropana běžné. Když do toho řvou cikády, voní levandule a všude jsou barvy, od jara do zimy, tak ten vzduch a světlo jsou prostě opojné a okouzlující. Mluvím teď o Provence a vůbec jihu Francie. Člověka to vybízí k aktivitě, nezbyde mu nic jiného, než na něčem dělat.

Co když bylo pošmourno jako dnes?
Tak jsem byl zalezlý, nebo v kavárně, já jsem kavárenský typ. Mimochodem během covidu mi vadily spíš zavřené kavárny než posilovny. Ale chápu, soucítil jsem s lidmi, kteří to mají jako živnost, a soucítil jsem i s těmi, kteří mají radši činky.

Malíř Jiří Slíva: V mládí jsem si kreslil obrázky k písničkám ze Semaforu

Když se vrátíme do vašeho mládí – bylo pro vás těžké rozhodnout se mezi výtvarným uměním a herectvím?
Ani ne, protože v osmnácti, ve dvaceti, v pětadvaceti letech si nic neuvědomujete. A máte pocit, že naopak musíte stihnout ještě víc. To až s přibývajícím věkem, když vám ujede tramvaj, si říkáte – no, ona pojede další, nic se neděje, o nic nepřijdu… Člověk byl jednoduše v mládí rozlítaný, snažil se vstřebat a nasávat všechno možné, čím byl obklopen. Takže trauma z toho, kterou cestou se vydat, jsem opravdu neměl.

Tak jste si jel dvojkolejně…
Ano. Postupně jsem dojel do jednokolejky a teď už jsem na slepé koleji…

Herectví jste už nadobro opustil? Je to definitivní?
Zcela určitě. Nevím, jestli by mě ještě kdy oslnil nějaký scénář. A taky, jak říká Petr Nárožný, stáhl jsem roletu a na shledanou. Už toho bylo dost. Myslím, že člověk si má uvědomit, kdy je čas odejít, a přenechat místo dalším generacím. Nepřekážet. Ale víceméně to byl taky určitý druh osvobození, protože herectví mě najednou už neuspokojovalo. Nebyl jsem vnitřně radostně naladěn. A hlavně to nebylo ze zdravotních důvodů, jak psaly některé „rychlonoviny“ nebo barevné časopisy, že ztrácím paměť a že to mají z důvěryhodných zdrojů. Tak já osobně ty zdroje neznám a paměť mám bohužel jako slon. A na některé životní situace a lidi bych docela rád zapomněl, ale nejde to.

Přesto, je ve vašem portfoliu nějaká role, za kterou jste rád?
Je to uzavřená a přečtená kapitola. Člověk by se zbytečně trápil, kdyby měl přemýšlet o tom, jestli udělal dobře to nebo ono, zpochybňoval to… Těch pochybností si nadělá i při malování. Je to běžná věc, protože pokud se člověk snaží věnovat jakékoli umělecké tvorbě, čím víc se o tom dozvídá, tak tím větší pochybnosti má. Právě v těch dvaceti to všechno lítá – to nevíte nic a všecko zvládnete, všecko je jasné a samozřejmé, dá se to stihnout, ještě si přidáme, není problém… Je to vlastně určitý pocit zodpovědnosti, ke kterému dospějete a nechcete najednou dělat věci, které jsou příliš povrchní.

Rád se ohlížíte za životem?
Ne, inventura se nekoná.

Ale léta strávená na DAMU pod vedením pana profesora Nedbala musela být krásná….
Byla to nádhera. Nežehrám na to, že jsem se vlastně spletl ve výběru profese, to v žádném případě. Byli jsme obklopeni skutečnými osobnostmi. Zatímco dneska je člověk obklopený celebritami a nejlépe každý týden jinou. Kdo se v tom má vyznat? To je na tom smutné. Tedy aspoň pro mě. Celá ta uspěchanost doby, fabrická rychlovýroba… Ale házet to na dobu, která za to nemůže? To by nebylo fér. Dobu dělají lidé. A pak může přijít smutek nad něčím. Ale je to celkem zbytečné, proč? Já jsem skeptik, víte? A skeptik je úspěšně vyléčený optimista, takže to je vlastně velmi pozitivní.

Rád se nechávám překvapovat, říká malíř a ilustrátor Petr Nikl

Věnujete se i dabování, vašim hlasem mluví George Clooney, namlouváte audioknihy. Nedávno šlo o 33 pověstí o hradech a zámcích, mezi jejich autory je i váš tatínek Jaroslav Kanyza. To vás muselo potěšit.
Samozřejmě. Otec byl kantor, ale zabýval se psaním a historií. Napsal dvě historické knihy: Helfštýnské pověsti o založení hradu Helfštýna, o jeho obyvatelích a o podivných tajemných příhodách, které se na hradě udály, a V městě kardinálově, odehrávající se v pobělohorské době v Lipníku pod Helfštýnem. Své práce uveřejňoval v nejrůznějších sbornících, Spolku českých bibliofilů, jehož byl členem. Co mě ale opravdu překvapilo, že si posluchači kupodivu na audioknihy zvykli. Osobně jsem tedy zastánce četby, kniha pro mě splňuje všech pět smyslů - zrak, sluch, čich, chuť a hmat. Jsem trošku smutný z toho, že mnoho lidí začalo upřednostňovat čtečky, všelijaké vynálezy… Nic z toho nemám, nejsem na Facebooku ani na Twitteru. Nechci to. Nechodím tím pádem na asociální sítě, jak říká Zdeněk Svěrák.

Posloucháte audioknihy?
Upřímně? Moc ne, není čas. Ale jako kluk, když ještě nebyla televize, jsem s chutí poslouchal četbu na pokračování v rozhlase. K mým nejoblíbenějším patří Bylo nás pět v podání Františka Filipovského a Pozdrav pámbu, pane Randák v podání Jana Pivce. To je můj osobní zlatý fond, něco úžasného…. Pochopil jsem ale, že audioknihy jsou pro člověka jako já technicky přijatelné. A že lidé, když přestávají aktivně číst, aspoň poslouchají. To je dobré zjištění.

Co rád čtete?
Jsem konzervativní, takže se spíš vracím k některým titulům. Mám velkou knihovnu na chalupě i v ateliéru Praze, takže vždycky když jdu okolo, říkám si – no, to je bezvadné, až budu starý, mám pořád co číst. Krásné. Kniha je předmět, se kterým chcete kamarádit.

Tak jste to měl od dětství?
Ano. Bylo to úžasné. Knihami jsem byl obklopen. Tatínek, jak už bylo řečeno, byl kantor, maminka také, ale po válce pracovala v knihovně. Vyrůstal jsem tedy v prostředí, které mě nutně muselo poznamenat. A když dělal tatínek ředitele krajského muzea, trávil jsem volné chvíle s vykopávkami a kostrami, místo toho, abych hrál s kamarády fotbal a lezl do cizích zahrad. Taky jsem s nimi běhal, i na ty zahrady došlo, protože z těch všechno chutná líp. Ale nebyl jsem takový ten kluk z ulice. Ale mazánek taky ne.

Rodiče vám v komediantství nebránili?
Ne, vůbec. Když jsem chodil na střední školu, kde můj otec učil, bylo mu jasné, že mě víc než studium, které jsem slušně flákal, baví divadlo. Měli jsme tehdy studentský kabaret – Pavel Dostál, Richard Pogoda, Hanka Maciuchová… Takže když jsem si pak podal přihlášku na DAMU, nerozmlouvali mi to. I když mi opakovaně říkali, abych nebyl zklamaný, kdyby mě nepřijali, že to je přece jen škola, kam berou pár lidí. A pak byli docela překvapení, neméně i já, že mě profesor Miloš Nedbal vzal do ročníku. Bylo to hotové.

Eva Jiřičná: Vážím si pracovitých lidí. Alfons Mucha k nim patřil

Vracíte se do kraje vašeho dětství?
Málo, protože už tam nikoho nemám, jen pár kamarádů v Olomouci. Do Lipníku nad Bečvou, kde jsem se narodil, jezdí jen mí bratranci na chatu, pokud vím. Ale když se odhodlám a jedu tam, říkám si, že bych měl odsunout sentiment, protože mi najednou přijde, že člověk nostalgicky hledá ztracené dětství.

Štíři se ale v nostalgiích ráchají rádi, ne?
Jo, je to určitý druh masochismu. Bráním se tomu, ale přitom to vlastně chci. Člověk si prostě v tomto nerozumí. Ale zase tomu nechci podléhat. Cit by měl být opravdový a bezezbytkový. Sentiment ne, je to hra city, laciná pouťová záležitost. A o citech se moc nemluví, nebo nemělo by se.

Dlouhodobě jste Pražák, v čem se pro vás kouzlo toho města proměnilo, zda vůbec?
Když jsem za studií chodíval po Praze, domy a kostely byly otevřené. To už dnes stoprocentně neplatí. Byl konec šedesátých let, nadechovali jsme se uvolnění ve společnosti, než nám přirazili dveře před čumákem. Bylo to krásné. Prahu jsem znal už z vyprávění rodičů a jako student jsem si ji hledal podle literárních autorů – ať už to byli Adolf Wenig, Alois Jirásek, Jan Neruda nebo Ignát Herrmann. Praha tehdy byla jiná, než za jejich časů, ale po té jsem toužil. Po Praze těchto autorů. Bylo pro mě půvabné, když jsem si v době covidové situace prohlédl Prahu jako za svých studentských let. Všude bylo prázdno, nejezdila auta, na Staroměstském náměstí jsem byl sám a cizí pes. Bylo to jediné pozitivum celé té uzávěry. Vím, že to jiné kolegy zasáhlo, ale mě to existenčně nezruinovalo. Zalezl jsem si do ateliéru a maloval jsem si obrázky, kterým nikdo nerozumí. Kolikrát ani já sám.