Slet bubeníků má renomé, opravdu se slétávají z různých zákoutí hudebního světa, stylů, skupin. Napřed se zavřou světu na odlehlém místě v Jizerkách a vzývají hledačství i hudební inspiraci. Vnáší do společné dílny své zkušenosti, kulturní tradici, vzdělání, nápady. Výsledek globálního tavícího bubenického kotle je fascinující.

To dokáže i zítřejší koncert, na němž hrají Pavel Fajt, Tomáš Reindl, Milan Cais, Miloš Vacík, Kamila Kama, Milan Koudelka plus Affetto (Vladimír Richter + Aleš Procházka). Na pódiu se co rok rozezní až dvě tuny nástrojů bicích souprav, činelů, etnických bubnů, kláves i elektroniky. Také lidské hlasy, gongy, perkuse, barely. Už se těšíte?

Deníku odpovídal bubeník Miloš Vacík, kapelník Tam Tam Batucada, Tam Tam Orchestra a dalších…

AFRIKA I JAPONSKO

Čím je pro vás Slet bubeníků zajímavý a důležitý?
Zajímavý je už z principu. Každý rok jsou do něj zvané hudební osobnosti z domova i ze světa, hráli tu už bubeníci z Afriky i Japonska a dalších zemí. Každý rok je unikátní, pro mě je patnáctý. Krom prvního a loňského jsem jel vše, jsem část měsíce na cestách s projektem, který je originální, unikátní a baví mě.

Je takový Slet běžný ve světě?
Je, dělá ho bubeník Mickey Hart v globálním měřítku. Jeho CD Planet Drum získalo Grammy. Měl tam bubeníky světového formátu, jako je Zakir Hussain, Airto Moreira a další, to je podobný princip projektu.

Můžete si vybrat ze světa kohokoli, koho na Slet pozvete?
Airto Moreiru z Brazílie, on je můj guru v přístupu k perkusním a bicím nástrojům. Je pro mě hodně inspirativní osobnost.

Je váš guru i Pavel Fajt?
Je, to on přišel s nápadem Sletu bubeníků. Druhý je Romek Hanzlík, turné Českem produkuje. Pavel Fajt je zásadní bubeník v našich měřítkách, má svoji cestu, přístup k bubnům a jak je rozeznívá, jak k nim přistupuje, hraje na ně. Jeho cesta je unikátní, člověk ji musí respektovat.

TŘINÁCT LET SLETŮ

Je někdo, kdo s vámi nutně musí jet každý rok?
(smích) Nikdo, jen Romek a Pavel Fajt, kapelník. Já se účastním třináct let, Pavel Koudelka jede několikátý Slet. Stojí to na tom, že je každý rok jiný, pozici Romka a Pavla nemáme nikdo.

Souvisí se Sletem vaše supraphonská povídková audiokniha „Pod hvězdami aneb Povídky z pouště a moře" (Nakladatelství Argo, 2015)? Načetli ji herci Josef Somr a Viktor Preiss, patří k ní CD s jedenácti skladbami od vás.
Zajímavé je, že se na to ptáte, zrovna to se Sletem bubeníků nesouvisí. Moje projekty a autorská CD, je jich patnáct, se vždy vyznačovaly bohatou, košatou rytmikou. V destinacích, které studuju do hloubky, Kuba, Západní Afrika a Brazílie, rytmus tvoří řada perkusí, které skládají rytmus dohromady. I má hra na bicí je tím ovlivněná. Ale „Pod hvězdami" primárně byla knížka a audioknížka i její soundtrack je má první nerytmická nahrávka, hlavně ambientní hudba. Spíš jsme pracovali se zvuky, je to alchymie, kde primárně téměř o rytmus bicích nejde. Ve Sletu bubeníků se věnuju latinsko americkým rytmům. Pavel je chtěl loni vynechat a právě ten podzim vycházela má knížka a 2CD u Supraphonu.

Herce Somra a Preisse, kteří na vaši audioknihu načetli povídky, jste si vybral sám?
Ano. Já se seznámil s Honzou Jiráněm, hercem a režisérem z Divadla Ypsilon, který má bohatou zkušenost s vydáváním audioknih. Dokonce za to teď byl oceněn při předávání cen za audioknihy. A on projevil zájem, ty povídky se mu líbily a že by do toho šel. Ptal se, koho bych chtěl a já jmenoval herce Somra a Preisse. On říkal, že míříme dost vysoko a že to zkusí, ale že jsou dost zaměstnaní. Ale přečetli si ty povídky a šli do toho. Pan Preiss kdysi četl poezii mého otce a já mu k tomu dělal hudbu. Tím se pro mě jistým způsobem uzavřel kruh. Povídali jsme si o tom, on si na to pamatoval, bylo to i moje vnitřní přání kvůli tátovi. A jejich přednes je úžasný.

Hlavně v úvodu audioknihy se herci střídají. Pro pestrost?
Vlastně ano. Představa má a Honzy Jiráně byla, aby každý přečetl po povídce. Ony tam ale stejně nejsou všechny, v knize jich je třicet pět a v audioknize jen sedmnáct. Nakonec se ale stejně nestřídají.

Jak každého herce vnímáte?
Pan Preiss to víc prožívá, pan Somr je jako mudrc, který čte z pozice svých zkušeností. Obě ty polohy mají pro mě kouzlo, splnila se ta představa, s jakou jsme do toho vstupovali.

HERCI MĚ PŘEKVAPILI

Prozradíte, která povídka s vámi nejvíc „zamávala"?
Asi „Po bitvě", čte ji Viktor Preiss. To proto, jak se do ní položil. Já byl ve studiu chviličku, to bylo i přání Honzy Jiráně, aby nebyli herci nervózní. Pro mě byl výsledek překvapením, přednesem a zkušenostmi do toho vnesli něco, co jsem nečekal. Jednou jsem byl ve studiu, četl pan Preiss a nevěděl, že tam jsem, že ho slyším. Když mu Honza Jiráň řekl „teď bude povídka Šíp", řekl si pro sebe „Aha, infarkt". Propojil si to s tím slovem, ale netuším, jestli ho sám zažil… To mě vážně překvapilo, byl to zážitek.

Kolikátá to je vaše kniha?
První, když pominu „Školu hry na bicí nástroje", která vyšla kdysi.

I pro tu zkušenost, pro propojení CD soundtracku s audioknihou, vám bude stát zato psát další knížku?
Mám rozepsané dvě, jen není čas. Jsou to povídky i knížka pro děti, nosím je v hlavě. Všechny moje knížky budou spojené s výtvarnem, u této jsem chtěl evokovat staré dřevořezy.

S LÁSKOU MI TO VYŠLO

Načítání povídek je svým způsobem šamanské. Uměl byste si představit Slet bubeníků s člověkem, který by vám tam recitoval?
To je zajímavej nápad, musím říct, originální. Zpěváci to vždy ozvláštňují, letos třeba Kamila Kama z Tel Avivu nebo Milan Cais, bubeník z Tata Bojs. Ale že by nám někdo něco recitoval…Projekt „Pod hvězdami" se Sletem bubeníků vlastně nemá nic společného. Ale když jsem křtil knížku a dvou CD v Akropoli, kontaktoval jsem herce Preisse a Somra, jestli by nepřišli. Měl jsem vizi pódia s lampičkou, kde by herec povídku četl, ale ani jeden neměl čas. Pak jsem ještě zkusil Martina Myšičku, což je úžasný herec a jsme přátelé. I on se k tomu hodil, ale nakonec jsme jen dvě povídky pustili ze záznamu. Končili jsme povídkou Ryba od pana Somra, kterou končí i audiokniha. Chtěl jsem, aby kniha začínala slovem Anděl a končila slovem Láska. A vyšlo to.

Na co se ze Sletu těšíte?
Na koncerty. Nejde pouze o setkání a hudbu, ale také o přátelství, které se tam vyvine. Je to zážitek, na ten člověk nezapomene a sblíží nás. Bubny jako nástroj emoce vyvolávají, i v tom je to hodně unikátní. Lidi mají bubny většinou spojené s rámusem, což je velkej omyl. Jsou etnika, kde bubny hrají důležitou roli v kultuře, má to své principy, jde o spoustu zvuků, také o duchovní hodnoty. Nato se vždy těším, co vznikne a jak to vyjde. Navíc, čím déle jezdíme, tím se víc sehráváme a mě to baví komplexně. Špička ledovce je koncert, ale i to okolo je moc hezký.