Pro Roudnické je inkarnovanou operní pěvkyní Klementinou Kalašovou. Na adventním koncertu v kině Sokol v pátek 1. prosince od 19 hodin vystoupí s Alenou Kolaříkovou.

Čím bude speciální páteční koncert v kině Sokol?

Otevíráme jím prosinec. Alena Kolaříková je fenomenální klavíristka schovaná v malém městě. Mám radost, že si s ní můžu zazpívat. Je velmi vytížená, učí každý den až do večera.

Jak se vám dostalo té cti, že o Vás místní smýšlejí jako o převtělení hornobeřkovické rodačky, světoznámé operní zpěvačky Klementiny Kalašové, která strávila dětství v Roudnici?

Od roku 2011 představuji Klementinu v divadelně-hudebních pásmech. Jejího tatínka, který byl doktor, hraje primář roudnické nemocnice, doktor Krajník. V létě jsme v Galerii moderního umění uspořádali koncert na podporu roudnického pivovaru, který by se měl stát multikulturním zařízením a divadlem. V září jsme znovuotevřeli alespoň objekt sladovny. Zpívala jsem při tom árii z Libuše, stejně byla kdysi zahájena činnost Národního divadla v Praze. Kalašová byla skutečně fenomenální, srovnatelná s Emou Destinnovou.

Pastorační asistent a divadelník Jan Horák.
FOTO: Stepuje a bubnuje na tělo o životě svatého

Která je Vám ale bližší…

Přiznám se bez mučení, že jsem dlouho o Kalašové nevěděla. Poprvé mi o ní řekla Alena Potůčková, ředitelka Galerie moderního umění, kde jsem měla vůbec první koncert v Roudnici. Slyšel mě ředitel místní ZUŠ, který se mi po půl roce ozval, že se na škole uvolnilo místo učitelky zpěvu. Od té doby do Roudnice jezdím pravidelně.

Jak se Vám na „zušce“ učí?

Je to velká škola, má 3 budovy ve městě a 3 pobočky v okolí. Učím zde 2 dny v týdnu 15 dětí. Například dívenku, která se jmenuje Zora Kalašová a má nádherný hlas. Představuji si, že jednou převezme štafetu po mně a Klementinou Kalašovou bude ona. Příští rok plánuji vzít Zoru na další akci, kde mám hrát její převtělení. Bude znázorňovat Kalašovou v dětských letech, kdy začínala zpívat…

Potěší mě, pokud na ZUŠ připravím některé děti k tomu, aby se dostaly na konzervatoř. Ráda bych, aby Roudnice měla pořádného pěvce. Nejvyhlášenější jsou tu ale pořád dechové nástroje. Škola je výborná i ve srovnání s dalšími zařízeními v kraji. Děti vyhrávají státní soutěže, dostávají se na konzervatoře a jiné umělecké školy.

Jakým žánrům zpěvu se věnujete?

Začínala jsem v 18 letech ve Státní opeře Praha, jsem tedy odkojená klasikou. Už 15 let mě však živí opereta. Každý víkend podnikám zájezdová představení do Německa s operetou Johanna Strausse. S operetou vystupuji i v Čechách. Posluchači ji mají velmi rádi, přesto tu není moc rozšířená.

Podle videí na Vašich internetových stránkách se však pouze na klasiku neomezujete…

Zpívala jsem i výtažek z muzikálových písní. I muzikál má silnou výpovědní hodnotu, je o světě a životě moderního člověka. Před dvěma lety jsem okusila také šanson. Mluvím francouzsky, zpívala jsem šansony Jacquese Brella. Zkouším i americký a český šanson, v tomto žánru se ale stále hledám. Neumím mu dát potřebnou syrovost. Šanson si žádá protřelé interprety a já jsem na něj příliš naivní. Nekouřím, nepiju, chodím včas spát, nevím, co jsou drogy – no a zpívejte o nějaké holce z ulice…

Spolupracujete s řadou umělců. Kterého byste vyzdvihla?

6. prosince budu na zámku Kosmonosy zpívat na autorskou hudbu Richarda Pachmana. Je to současný hudební skladatel a textař, velmi zajímavý všestranný umělec. Pro mě jde o novou zkušenost, protože jsem zvyklá zpívat s živým doprovodem, a najednou budu zpívat na syntetické podklady.

Posluchači se s Vámi mohou setkat nejen na koncertech, ale i na cédéčkách. Jaké je to poslední?

Jmenuje se Zdání. Klavíristka Zora Křičková mě vyzvala, abychom společně zpracovaly balady impresionistického skladatele Vítězslava Nováka. Jsou těžké intonačně i na prožitek. Pochopila jsem je až po měsíci zkoušení. Název Zdání je i o tom. Když mi Zora poprvé ukázala noty, vůbec se mi to nezdálo a nelíbilo. Ale čím víc jsem na písních pracovala, tím víc jsem si Novákovu hudbu zamilovávala. Pokud se cédéčko posluchačům nezdá, ať tomu dají ještě šanci. Tu krásu určitě najdou stejně, jako jsem ji našla já.

Zdeněk Vejvoda.
Vyšla kniha o sběrateli lidovek

Mluvili jsme o Destinnové a Kalašové. Máte i nějaký současný vzor?

Gabrielu Beňačkovou, i když má největší slávu za sebou. Má v hlase něhu, která konejší. Pro mě je nikým nepřekonanou Rusalkou. Podle mě překonala i Marii Callas, která zazpívala všechno, ale v hlase měla stopy jedovatosti. I u Evy Urbanové se bojíte výšek, protože vás nepříjemně rýpnou. Některé zpěvačky to ze sebe tlačí. Beňačková zpívala vždy s lehkostí, jako vánek. Je pro mě vzorem techniky belcanta, které se musí zpívat bez tlaku a známek námahy.

Pěveckou technikou belcanto jste vyhlášená i Vy. Jak to jde, zpívat jí i ve velkých sálech?

Člověk se nesmí strhnout do forze. Orchestr se musí ztlumit. Nebo si mě musejí nazvučit prostorovými mikrofony. Jako tomu bylo například ve sportovní hale v Dortmundu, kde už není v lidských možnostech obrovský prostor uzpívat.

Když se řekne Roudnice, co Vám jako pražské rodačce naskočí?

Hora Říp, krásný zámek, galerie s nádhernými obrazy Antonína Slavíčka, skvělé víno… Roudnice je malé město, ale s lidmi kulturně na výši. Získala jsem zde spoustu přátel, vzali mě mezi sebe. Těší mě, že mě chápou jako inkarnovanou Klementinu Kalašovou. Doufám, že se na mě v nebi nezlobí. Byla opravdu světová pěvkyně a já se obávám, že nedosahuji jejích kvalit. Ale Roudničtí to tak cítí a prokazují mi tu čest, tak si na ni občas zahraju…

Roudnice se mi líbí tak moc, že jsem přemýšlela o tom, že bych si tu zařídila bydlení. Do cesty mi však přišel muž z Kutné Hory.

Klára Svobodová (vlevo).
Mladá žena se stala sokolkou, aby zachránila chátrající kino