Již fakt, že jsem se rozhodl Petrohradu a jeho okolí věnovat celou diashow, naznačuje zajímavost města, říká Martin Loew, cestovatel a fotograf z Prahy. Někdejší metropole carského Ruska je klenot hodný obdivu.

„Téměř všechna místa, jimiž provedu diváky, byla zařazena na seznam světového dědictví UNESCO," dodává.

Je v Petrohradu velká bída?
V Rusku je markantní propast mezi venkovem a městem, kde lidé žijí dočista odlišný život. Ale Petrohrad patří mezi „výkladní skříně" Ruska, je tu intenzivní turistický ruch návštěvníků z celého světa a už jen proto si bezpečnostní složky ve městě hlídají, aby projevy chudoby či nespokojenosti nerušily tu pohodu…

Miluji ruské saláty

Na jaké ruské jídlo nedáte dopustit? A bylo některé i špatné?
Tamní kuchyně je skvělá. Do Ruska bych nejezdil tak rád, pokud by mi tam nechutnalo. K oblíbeným patří tradiční boršč, na kterém se mi líbí, že kdekoliv si ho dáte, je pokaždé jiný. Nikdy nemáte úplně stejnou polévku. A miluju ruské saláty. Netušil jsem dříve, že Rusové jsou mistry v přípravě čerstvých salátů. Dobrá restaurace jich má v nabídce klidně padesát.

Zažil jste už „vodkovou smršť"? Třeba abyste někoho neurazil?
Než jsem jel poprvé do Ruska, zkušení cestovatelé mi poradili, že pokud nechci skončit špatně, nesmím začít s Rusy pít vodku. Že to se prostě nedá zvládnout. A tohoto pravidla se držím a jsem tomu rád. Hodněkrát jsem viděl, jak to dopadne, když to porušíte a není to nic pěkného. Kupodivu mě zatím žádný z domorodců kvůli tomu nezbil.

Prozradíte svůj největší zážitek z Petrohradu?
Nemám příliš v oblibě otázky na nějaká „nej". Zážitků je vždy hodně a asi neumím vybírat nejlepší. Ale k mým silným zážitkům patří okamžik, kdy jsem poprvé vstoupil do chrámu svatého Izáka a nad sebou spatřil 100 metrů vysokou klenbu zdobenou zlatem, sochami a malbami.
Už jsem dost chrámů na cestách viděl, ale tady jsem na chvíli ztuhl úžasem. K zážitkům s lidmi patří krásná chvíle, kdy se ke mně při jednom letním dešti na Něvském prospektu přitulily dvě slečny pod deštník. Samozřejmě bez velkého domlouvání, prostě se ke mně schovaly. Asi se to tak v Petrohradě dělá. (smích)

Chtěl jste něco vidět, a nešlo to?
Vždy jsem chtěl vidět v Ermitáži expozice vykopávek ze Sibiře, protože na Sibiř jezdívám a mnohé lokality dávných kultur jsem tam navštívil. Jenže na místě nic není, vše je uloženo v Ermitáži. Když jsem se ale po pár letech do Ermitáže dostal, oddělení sibiřských kultur bylo v rekonstrukci. Zavřeno, smůla!

Viděl jsem poklady

Takže snad „někdy příště"?
Ne, letos to už vyšlo! Konečně jsem viděl nejstarší ručně vázaný koberec světa, 2,5 tisíce let staré mumie i fantastické zlaté šperky toho období.

Cestovatelé ohromují až přehnanými tvrzeními o množství zlata či peněz, které ta nádhera stála. Máte i vy podobné věty?
Mám. Bez toho to v Petrohradě nejde. Velkolepost paláců a pompéznost jejich výzdoby musí omráčit každého. Nejprve vidíte Zimní palác, ve kterém je přes tisíc sálů a jen obvod budovy měří asi dva kilometry. Náklady na jeho stavbu byly astronomické a dost vyčerpaly carskou pokladnu v 18. století.
A pak stanete před zmíněných chrámem svatého Izáka, o kterém se říká, že jeho stavba stála šestkrát víc než Zimní palác. To se nedá pochopit, to se musí vidět!

Bylo to tak silné, že vám historie ožívala před očima? Šel vám až mráz po zádech?
Ano, třeba v Zimním paláci, kudy prošla důležitá etapa ruských, potažmo evropských dějin. Zde na vás historie skutečně dýchá. A přitom právě z té pompéznosti a luxusu carských komnat jde zároveň mráz po zádech. Kde pořád brala carské pokladna nové a nové peníze na ten luxus?

Velké paláce mívají i krvavou historii. Doplňujete diashow o nějaké takové příběhy?
Určitě. Bez krvavých historií se bohužel dějiny nepíší a platí to samozřejmě i o Petrohradu. Jeden z nejkrásnějších chrámů města je postaven na místě bombového atentátu na cara Alexandra II, který se udál v roce 1881 na břehu kanálu Gribojedova.

Jak lidové vstupné na ta místa je? Je to tak, že se nemajetný člověk vlastně nikam nedostane? Či naopak hrdí Rusové chtějí, aby i ta nádhera byla „pro všechny"?
Alespoň v Petrohradu to funguje tak, že památky se snaží ze vstupného pro zahraniční turisty vydělat. Nemám představu o nákladech na údržbu, ale je mi jasné, že z něčeho se pokrýt musí. Jako cizinec platíte v Petrohradě za prohlídku několika památek během jediného dne klidně tisíc korun. To neplatí pro ruské turisty, všude totiž panuje systém dvojích cen a domácí platí obvykle třetinu i méně.

Moc levné povolení

Kdysi po nás chtěl hlídač úplatek za „povolení" fotit ve Velkém egyptském muzeu v Káhiře. Máte i vy „takový snímek"?
Já jsem se na podobné „povolení" dostal do přístavu k ruským vojenským ponorkám v Kronštadtu, ale bohužel jsem si koupil zjevně příliš levné povolení a fotit jsem tam ani tak nesměl. Ovšem na mnoha jiných místech je focení legalizováno za tučný příplatek k běžnému vstupnému.

Co zajímavého jste si z Petrohradu přivezl kromě fotek a vzpomínek? Má místo mezi vašimi dalšími klenoty z cest?
Nejsem sběratelem suvenýrů. Už dávno jsem pochopil, že bych se v nich doma brzy utopil. Takže bych se nerad mýlil, ale asi mám z Petrohradu opravdu jen ty vzpomínky a fotky. A mimochodem, když promítám svou diashow, ty vzpomínky vždy ožívají a to mě právě baví.

Více: www.promitani.cz