ROZHOVOR: Greenhorns zavítají na lovosický Hašmar

Pravidelně vydáváte desky. Uslyší návštěvníci Hašmar Country i nějaké nové písničky plus hit o radaru?
Novinky určitě. Zahrajeme několik písniček z naší poslední desky „Bůh mi seslal krásný ráno“, která vyšla na sklonku minulého roku.
Ale hit o radaru v Lovosicích hrát a zpívat nebudeme, ten opravdu ne.

Český mír

Škoda, právě ona mě překvapila. Vznikla spontánně, či to bylo pro film Český mír, ve kterém ji mohou diváci slyšet?
Ta písnička vznikla normálně, ale autoři filmu Český sen ji použili do filmu Český mír. Nebyla ale dělaná přímo pro ten film.

Znamená to, že na koncertech Greenhorns znít nebude?
Ne ne. Já ji udělal jen proto, abych reagoval na to, že americký radar v Brdech má být. To bylo mé hluboké přesvědčení - a je dodneška. (smích)

Jak moc se Greenhorns na Hašmar Country ohlédnou? Zazní písničky   z vašeho nového výběru hitů, 3CD „Greenhorns: Zlatá éra 1975 – 1991“?
Samozřejmě. A publikum uslyší ještě i starší písničky, které jsme zpívali třeba s Michalem Tučným.

Když od Greenhornů začátkem 70. let právě Michal Tučný s Tomášem Linkou odešli k Fešákům – bylo to hodně ošklivé? Vnímali jste to jako podraz?
Ano, bylo to ošklivý. Brali jsem to tenkrát opravdu jako zradu, podraz.

To tenkrát v 45.

Mám rád vaši písničku „To tenkrát v čtyřicátom pátom“. Je odvázaná, má skvělé dechy, říká pravdu zábavnou formou… Souhlasíte, že takový hit se povede jednou za život?
Souhlasím, a rád. Já když ji psal, nepočítal jsem s tím, že by mohla mít úspěch. Ale bylo to ve správné době na správné téma, proto lidi zaujala.

Jako tramp jistě radši zpíváte venku. Už vás s kapelou ale i počasí hodně zaskočilo? Zrušilo vám třeba koncert?
Samozřejmě, jako každou skupinu. Hodně zlé to bylo asi před patnácti roky na folkovém festivalu na Hrubé Skále. Najednou tam začala velká průtrž mračen a asi během dvaceti minut zaplnila takový ďolíček, co tam je pod skálou. Pro nás to ale nebylo tak hrozný jako pro naše posluchače. Ale ti dělali tvrdé hochy, přikryli se igelity a křičeli na nás „Nám to nevadí!“ (smích)

Blesky na pódiu

To nemohlo skončit dobře…
Prostor pro kapelu byl krytý, ale hned za námi byla skála. Zvukař byl daleko od nás a ještě přikrytý igelity, takže on moc neviděl, co se tam děje. Až když začaly lítat mohutný blesky ze všech těch aparátů, které tam byly na zemi na pódiu, ale už naplněné vodou, tak teprve všechno vypnul, protože viděl, že by mohl pobít celou kapelu.

A co vy sám, co jste udělal? Zachraňoval jste nástroje, nebo se spíš v tu chvíli modlil?
Spíš jsem koukal, kde nechal tesař díru. (smích)

Napsal jste už stovky písniček - kde pro ně berete inspiraci? Všichni, kteří dělají podobnou muziku jako vy, zpívají o přírodě, vaše texty jsou ale zabydlené osobitými postavičkami. Bývá to často legrace…
To je tím, že když mě zaujme nějaký příběh, ať už je ze současna nebo z historie, tak mi to dodá takový náboj, že to ve mně hlodá tak dlouho, až si říkám: „Chlapče, musíš to dát na papír.“ (smích)

Je to často o vás samotném? Jen se v té písničce jinak jmenujete?
To není tak často. I když ten pohled je samozřejmě vždycky vnitřně můj.

Bez koncertů?

Zakládal jste svoji kapelu už někdy v roce 1965, před 45 lety! Co vám stále dává energii a sílu „trmácet“ se ještě dnes po koncertech? Od štace ke štaci…
Já když těch koncertů není přespříliš, tak si je užívám. Nedovedu si to bez nich ani představit. Člověk se pořád nějak realizuje. A tím, že to rezonuje u lidí, tak to dostává zpětnou vazbou zpátky.

Je dnes nějaká kapela, jakákoli, se kterou byste si chtěl zahrát?
Myslíte českou?

Ano, ale můžete zmínit i nějakou dobrou zahraniční.
Mám jich pár od nás opravdu rád, kapel i zpěváků. Ale pokud to šlo, tak už jsem si s nimi i zahrál, něco jsme společně nazpívali, nahráli desky. Třeba s Pavlem Bobkem a Wabi Daňkem, to jsou mí oblíbenci.

Harmonika od Cashe

A ze zahraničí?
Vyjmenovat je, na to by nám nestačila půlhodina. Ale s těmi jsem si samozřejmě nezahrál… Jednu písničku od Boba Dylana bych si ale rád zahrál s Charlie McCoyem, mým idolem. Mám od něj doma minimálně deset elpíček, je to jeden z nejznámějších amerických folkových harmonikářů.

Někdo mi prozradil, že mu v Praze na koncertě věnoval harmoniku sám Johnny Cash…
Když byl v Praze poprvé a hrál písničku Oranžový expres, vždy po sólu hodil harmoniku do publika. A byli tam nadšenci, kteří asi věděli, že to Cash dělává, a tak se po těch harmonikách vrhali. Ale možná to byla jen náhoda…