V úvodu knihy píšete „Toto není literatura!“. Přesto si troufám říct, že jazyk, kterým píšete, je umělecký, tak jako ve většině současných knih ne. Kdy jste si takhle začal hrát s češtinou a jak hodnotíte úroveň současného jazyka, kterým se dnes píše?

Tak především děkuji za pro mě lichotivá slova - nejsem si jistý, zda se jedná o umění, ale pravdou je, že se snažím mému rodnému jazyku přinejmenším neubližovat. A ano, občas si dovolím i nějaké ty hrátky. Čeština je natolik krásný a košatý jazyk, že si o to přímo říká. Zároveň jsem si ale jistý, že mi nepřísluší býti arbitrem psaného projevu ostatních. Obecně si ale musím postesknout nad úrovní češtiny v komunikaci především na sociálních sítích. Tam mě to prznění jazyka někdy až fyzicky zabolí.

Právě na sociálních sítích musíte naprosto vyčnívat. Lidé se tam vyjadřují hovorově a často s chybami. Jak vaši čtenáři vnímají, reagují na styl, kterým píšete?

Ano, opravdu je to někdy bída a utrpení. Na druhou stranu - nebuďme tak přísní, jde většinou o momentální spontánní reakce a ne každý je hned vydává ve formě knihy. A to je vlastně i odpověď na vaši otázku: čtenáři reagovali tak, že ty moje postřehy zkrátka „musí vyjít knižně!“

LUBOŠ BERÁNEK. Frontman kapely Těla.Luboš Beránek
Svou první kapelu založil již na základní škole. Na střední škole potom působil ve skupinách Lazaret (1980), Exitus (1981) a v letech 1982–1984 kapele I.Q. 250", ve které bubnoval Tomáš Hájíček z dnešního Krucipüsku. Po ní následovala skupina Kamufláž. Poté působil jako folkový písničkář (1985–1988). V letech 1988–1991 hrál na pozoun a zpíval s libereckou kapelou Solomon Bob. Začátkem roku 1993 spoluzakládal rovněž libereckou kapelu Těla, ve které je výhradním autorem textů a hudby a zpívá a hraje na pozoun a klávesy. V roce 2018 vydal svou první knihu zápisků z Facebooku nazvanou Fotr Beránek aneb Zápisky z „Cukrové hory“. Titul se dočká pokračování, které již nyní připravuje. Rodák z Aše žije dlouhá léta v Liberci, je ženatý a otcem dcery Barbory.

Pamatujete si okamžik, kdy jste se poprvé přihlásil na Facebook a za jak dlouho po tom jste začal psát tyto krátké úvahy a příběhy?

No, na svůj konkrétní oka mžik si opravdu již nevzpomenu, ale vybavuji si mých očí poulení, když jsem se poprvé přihlásil a viděl to „eldorádo“. Nějaký čas jsem pak jen zpovzdálí spoluobčany sledoval a postupně se osměloval ke sdělování vlastních „mouder“ a „pravd“ (smích).

TĚLA. Současná sestava kapely.

Jako autor všech hudby a textů kapely Těla jste v některých písních také zachytil příběhy, namátkou mě napadá třeba Pípa a Korálky. Kusy Proces a Labyrint jsou jakousi vaší zpovědí. V kterých dalších jste se inspiroval reálnými příběhy?

Tak dá-li se to tak říct, tak skutečné příběhy jsem včlenil dále například do písní Stárni se mnou, Jonáš, Začni se smát nebo Láska jak hrom. Častěji se ale jedná o dedikaci konkrétnímu člověku - např. Hej Báro, Houba, Tak pojď, Až se bude zdát, J.J., Ten čas, Marie nebo B.B. Queen. Má nejniternější výpověď ale stále přebývá ve skladbě Umar Gorpo: v tom návodu na pračku Tatramat pozpátku je vše!

Často píšete o své ženě, dceři, kamarádech, kolezích z práce nebo z kapely, jak reagují na to, že je takhle proslavíte, nyní i dokonce knižně?

Tak to naštěstí nevím - bojím se zeptat!

Ale vážně: zpětnou vazbu především od rodiny mám hned v okamžiku, kdy příspěvek zveřejním. A stávalo se občas, že mi bylo přikázáno „Mazej!“ - a já mazal. Dnes už mi ale sebereflexe v podstatě nedá „prozraditi“ něco, co by se mohlo druhého dotknout. Čili - vím, co si můžu ke každému z mých „účinkujících“ dovolit.

Připadá mi fajn mít takové zápisky ze života, je to něco jako deník. Alespoň nezapomenete na to, co jste prožíval. Je i tohle důvod, proč jste zápisky vydal? Proslýchá se, že chystáte i druhý díl.

To, co mě vedlo k tomu „Fotra“ vydat, určitě nebyla touha zachytit „prchavé okamžiky“ a následně se jimi nostalgicky kochat. Tím ale neříkám, že mi někdy, jednou, časem při četbě v hlavě mile nezaševelí vzpomínka na vytištěné prožitky. Hlavním důvodem byly opravdu časté žádosti přátel (a Přátel) o zpapírování mých příspěvků, aby se prý mohli, třeba ve vlaku, chechtati/plakati déle, a tak nějak souvisleji.

I proto jsem se drze osmělil začít chystat druhý díl. První korektury mám za sebou, a nyní již nastal čas zaslat vše výtvarníkovi, aby písmena okrásnil svým jedinečným viděním.

Fotr Beránek aneb Zápisky z „Cukrové hory“.Fotr Beránek aneb Zápisky z „Cukrové hory“

Frontman kapely Těla vydal své příběhy, úvahy a zamyšlení ze sociální sítě Facebook knižně. Rozhodl se tak na popud přátel, kteří ho nabádali, že by chtěli mít jeho tvorbu pohromadě, aby si mohli číst například na cestách či dovolených. Přestože v úvodu knihy autor upozorňuje, že nejde o literaturu, zápisky jsou psané vybranou češtinou a autor si rád hraje se slovy. Knihu ilustroval Martin Poš. V titulu najde čtenář hlavně jeho příhody z obyčejného života, ve kterých figuruje jeho rodina, přátelé, kolegové ze zaměstnání i z kapely. I když jsou příspěvky ohraničené říjnem 2009 až srpnem 2015, v některých se vrací i mnohem více do minulosti, například k zásnubám, dětství své dcery nebo k začátkům kapely Těla. V tuto chvíli již autor chystá další díl knižní podoby příspěvků z jeho Facebooku.

Když už jsme u těch ilustrací, proč jste zvolil právě ty Martina Poše?

Nejlepší odpovědí by bylo asi „Prohlédněte si je!“. Martinův styl, který naprosto korespondoval s mojí představou, je ale jen půlka důvodů - tou druhou je náhoda: přemýšlel jsem původně o jiných jménech (např. Marek Douša z Reflexu, nebo úžasný pábitel Václav Šípoš ze Studénky), ale buď jsem byl odmítnut, nebo jsem sám nesebral odvahu některé Mistry vůbec oslovit. A do toho se mi najednou ozvala moje bývalá spolužačka ze základky s nekompromisním „Už nehledej - manžel do toho jde.“. A já omdlel blahem.

Donedávna jste pracoval v jednom elektru na reklamacích. Dodnes nechápu, jak mohl takhle umělecky založený člověk vydržet tolik let v tak komerčním prostředí? Ale zase jste měl o čem psát.

Kdyby šlo o videorozhovor, byl by k vidění můj úsměv: skutečně mně jistá přemíra empatie, obecně vlastní lidem s nějakým tvůrčím potenciálem, práci právě na reklamačním oddělení nijak zvlášť neusnadňovala. Protože u ní šlo primárně o konflikt. Na druhou stranu ale máte pravdu - jednak mě celkem slušně sociálně otužila, a jednak velice často inspirovala. Těch 10 let půtek zkrátka stálo za to.

Lidé ve vás často v obchodě poznávali zpěváka Těl a někdy si vás pletli i s dalšími „slavnými“. Dokážete vyjmenovat kým jste byl?

Je dobře, Hanko, že sedíte, protože byste mohla upadnout: Ano, bývalo to (někdy až bolestivě!) vtipné - když zákazníci neviděli TOHO Luboše „Hejbáro“ Beránka, seděl před nimi např. Pepa Vojtek z Kabátů (!), Pavel „Žalman“ Lohonka (!!), Petr Hapka (!!!), Ješua ha-Nocri (!!!!), Jarek Nohavica (!!!!!), a dokonce i Franco Nero (!!!!!!)! Nejodzbrojenější jsem ale byl, když malá dcerka jedné reklamující dámy pronesla: „Maminko! Ten pán má vlasy jako teta Silva!“ Zlatej Pepa Žalman Nero!

LUBOŠ BERÁNEK s manželkou Jířou.

Dokážete využít volný čas na psaní nových písniček pro Těla? Nedávno jste oslavili čtvrtstoletí. Natočíte ještě další studiovou desku?

Dobrá otázka: Využít čas! Tak… když zrovna neprokrastinuji, ano, snažím se dát dohromady nový repertoár. Je to ale pro toho nijak zvlášť nadaného třiapadesátníka mnohem těžší - sebekorekce je čím dál přísnější a z deseti nápadů použiji tak dva… možná. Děsím se plytkosti, opakování se, tvorby jen pro tvorbu samu. Jsem člověk se sžíravým pocitem, že vše důležité již bylo z mé strany řečeno, a cokoli navíc by to mé snadsdělení mohlo rozmělnit. Přes to všechno jsem dal naprosto cíleně kamarádům z kapely slib, že se mnou tu 5. desku natočí. A sliby se maj‘ co?

Jste známý jako velký staromilec. Hudbu a mluvené slovo posloucháte z wallkmana a místo smartphonu máte stále 3310. Co děláte, když tyhle starodávné přístroje přestanou fungovat? Podaří se vám vždycky sehnat další?

Staromilec? To snad ani ne. Naopak, myslím si, že je v dnešní době opravdu velice nepraktické tahat s sebou všude telefonní budku! A proto jdu s proudem - a i já mám přenosný bezdrátový TELEFON! Od slova -telefonovat-! Nic víc po tom vynálezu pana Bella JÁ nechci!

A k tomu walkmanu… No, přece nevyhodím tu tisícovku magnetofonových kazet, na které jsem si roky nahrával mé oblíbené rozhlasové hry!

Hmm… tak jo… Tak asi -staromilec-, vlastně… Staromilec ale, který nemusí shánět! Ty přístroje totiž, na rozdíl od všemožných těch novodobých elektrovýstřelků, stále fungují! Věřte mi, Hanko - 10 let v Elektře!

Blíží se nám konec roku. Bilancujete? Jak hodnotíte rok 2018 a na co se těšíte v roce 2019?

Rok je pro mě jen časový úsek, během kterého oběhne matička Země tu velkou žhavou hvězdu, nic víc. Takže nikoli - mé bilancování probíhá bez ohledu na pohyb vesmírných těles, bilancuji v podstatě denně. Ono je to vzhledem k naší smrtelnosti i mnohem praktičtější. Ale ať nejsem podezírán z vykrucování - rok 2018 byl fajn. Pro mě, i pro kapelu. A když zdraví dá, bude ten další ještě fajnovější. Protože spojený s prací na nových písních, a snad i na novém „Fotrovi“. Pro jistotu ale, Hanko - držte nám, prosím, palce!

TĚLA. Současná sestava kapely.