Legendární Plastic People čeká koncert pro Litoměřický kořen

Režimem v 70. a 80. letech hodně pronásledovaní Plastici zde zahrají svou „klasiku“  i nové skladby z loni vydané řadové desky Maska za maskou. Z výborného alba, které vyšlo u lounského nezávislého labelu Guerilla Records. Křtil ho v Praze exprezident Václav Havel.

Za kapelu v rozhovoru odpovídal Joe Karafiát, kytarista a zpěvák, který má i svou skupinu Joe Carnation Band a hraje také v partě Garage.

Nové album Maska za maskou se skupině Plastic People – podle mého – hodně povedlo. Vnímáte to stejně?
I my sami jsme překvapení, že ta deska tak dobře dopadla.

A proč to tak je? Co vám dalo sílu poté, co Mejla Hlavsa, hlavní autor hudby, kytarista i zpěvák, zemřel? Jiná skupina by se asi rozpadla…
To bylo rozhodnutí celé kapely, hrát dál. Existovala už třicet let, byl velký výběr materiálu, a tak se rozhodla, že zkusí pokračovat. A že se pak uvidí, co bude dál. Mezi tím jsme nahráli desku Líně s tebou spím, ke které ještě Mejla složil písničky…

Takže je to určité zúročení jeho práce, škoda ty písničky „zahodit“?
Určitě. Tak ta jeho muzika se hraje dál… Kdybychom to nedělali my, tak už by se ale asi moc nehrála.

Přebal alba Maska za maskou zdobí fotografie vaší kapely z Národního divadla, ze Zlaté kapličky, kde jste hráli v rámci představení. Je v tom třeba i trochu ironie?
Já myslím. že ani ne. Bylo víc návrhů, dělali jsme nějaké masky a nakonec jsme se rozhodli, že nejlepší bude dát tam tuhle fotku z Národního.

Takže to nebylo rozhodnutí vydavatele, Vladimíra Lábuse Drápala z lounského labelu Guerilla Records?
Ne, to vůbec. Náš vydavatel dělá to, co chceme my. Je naprosto v pohodě, neříká nám, co bychom měli a neměli dělat.

Ptám se i proto, že jsem také slyšel názor, že Plastici jsou už dnes jinde, když hrají v Národním divadle a desky jim křtí politik – bývalý prezident Václav Havel. Že už to zřejmě není ta bojovná kapela, jaká dřív byla…
Ale bojovná kapela ona nebyla nikdy.

Spíš pronásledovaná, že?
Přesně tak. Pamatuji se, jak jsme se jednou s Mejlou bavili o tom, jak to bylo. Že oni chtěli jenom hrát, že se do politiky nemíchali, že nebyli protistátní. Já si myslím, že z nich režim dostal strach, když na ně začalo chodit hodně lidí. Prostě tam cítil tu svobodu v muzice a zareagoval tvrdě. Opravdu nevím, proč ostatní kapely směly hrát, a právě tyhle kluky režim poslal do vězení.

Ještě k nové desce. V písničce Maska hodně cítím Mejlu, jeho melodie, rytmy, zpěv. Jsem mimo, nebo to tam opravdu je?
Tu píseň složil náš Pepa Janíček. A já tam zase slyším The Doors, i ty kluci měli rádi. Je to takový bigbítek…
Já jsem se ale ve svých písních (na desce Maska za maskou) snažil Mejlu si představovat, mít tam jeho melodie… Podobně, jak je skládal…

A lze tedy říct: „Duch Mejly se dnes vznáší nad Plastiky?“
První koncerty po jeho smrti v tomhle byly silný. Když jsme hráli, jako by byl s námi – na tom pódiu. Po těch letech už je to přeci trošku jinak, děláme i svoje věci… Nicméně vliv na nás má Mejla pořád. Vždyť tvořil většinu repertoáru, jeho písničky hrajeme dál.

Odráží se v aktuálních textech PPU rozčarování z dneška?
Ona je to dnes dost nevlídná doba, takže je to možný. Texty nám vybírá Vráťa Brabenec (saxofon, zpěv, zakládající člen PPU – pozn. autora) a on je na svět naštvaný. Ale to rozčarování a naštvání je tam nepřímo. Není to tak, že by Plastici vyloženě na někoho nadávali…

Aby zpívali o Paroubkovi, o volbách, o politice vůbec…?
To ne, na to jsme dost nad věcí. To přenecháváme mladým naštvaným kapelám.

Jaký osobně máte vztah ke starým nahrávkám skupiny Plastik People? Sám jste přišel do této kapely „až“ někdy okolo září 1997…
Já mám nejradši jejich první desku, Egona Bondyho. Mám rád ty bigbíty. Třeba od Mejly projekt Šílenství, takový elektronický bigbíťárny…
Ty vážné věci, třeba když jsme nahrávali společnou desku s Agon Orchestra (album z roku 2004 The Plastic People of The Universe & Agon Orchestra - Pašijové hry / Passion Play – pozn. autora), tak to byla úplně jiná práce, než na jakou já jsem byl za ty roky zvyklý.