V moderním dramatu Kodaň zde bude „pátrat“, proč v září 1941 slavný německý fyzik navštívil okupované Dánsko.

Oblíbená herečka, spjatá s filmy Jáchyme hoď ho do stroje, Nevěsta, Stíny horkého léta či Den pro mou lásku, hraje ženu slavného dánského jaderného fyzika Neilse Bohra, laureáta Nobelovy ceny. V inscenaci Angličana Michaela Frayna, hře roku v New Yorku, Francii či Anglii, vystoupí s Milošem Kopečným, bývalým hercem ČS a Markem Němcem, který v ČS působí v současnosti. Herečky jsme se zeptali:

Prozraďte, čím je pro vás inscenace Kodaň zajímavá. Je těžká, že?
Ano, je hodně těžká - a hodně krásná. Je úžasná, myslím že geniální tak, jak je napsaná.
Než jsem do ní trošku pronikla, domnívala jsem se, že se s textem a s řečí fyziků a matematiků vůbec „nepoperu“. Ale pochopila jsem, že je to vlastně celé metafora – řečí fyziků popsaný svět. Je krásně napsaná, je tam tolik věcí – etických názorů i otázek. Člověk má pořád o čem přemýšlet, co hledat. To hledání je nekonečné – a to mě vždycky strašně baví.

Prozradíte více o své roli Markéty?
Hraji ženu Neilse Bohra a navštíví nás náš společný přítel Heisenberg… v roce 1941 v Kodani. Už jsme po smrti, když se ptáme, proč tehdy přijel. To je zásadní otázka…

Trochu duchařina?
Ne. To, že jsme všichni tři mrtví, je jen výchozí bod.

Kodaň je výjimečná

Hra Kodaň už měla derniéru v únoru ´09, ale opět se vrátila. Proč?
My jsme měli premiéru asi před devíti lety, nějaký čas jsme Kodaň hráli. Ale poté jeden kolega, který s námi hrál, byl nemocný a už se do inscenace nevrátil. Takže vlastně derniéra nikdy nebyla…

Vznikla pauza, ale Jakub Špalek se k výjimečné Kodani chtěl vrátit. Hlavně proto, že našel jiného herce – Marka Němce z ústeckého Činoherního studia. Marek do toho vstoupil do s námi a získalo to další rozměr. Ta hra je úžasná i tím, že každý, kdo v ní účinkuje, si přináší svoji osobnost, své touhy a potřeby. A Marek ji hodně rozsvítil (šťastný smích), takže jsme moc rádi, že ji hraje s námi.

Byla Kodaň vaše první spolupráce s režisérem Jakubem Špalkem?
Ano. Já jsem byla 20 let v Realistickém divadle a on – když byl ještě na škole – u nás se svým ročníkem hostoval. Myslím že zrovna v Ondině, kterou jsem hrála. Znali jsme se od vidění a také z vody, kterou jsme společně jezdili. A potom mě oslovil s Kodaní. Byla to s ním hezká práce.

Ve filmu Mág (1987) recitujete Máchovu poezii. To byste asi nedělala, nemít tohoto básníka ráda, že?
(smích) Asi ne. Na ten film už si nevzpomínám, ale poezii mám ráda odjakživa.

Měla jste Máchu ráda už jako malá? A máte ráda také jeho kraj, Litoměřicko a Doksy?
Jako malá ne, až když jsem se s ním seznámila. A to bylo až někdy po škole. V severních Čechách mám chalupu blízko České Lípy. Tam to mám hodně ráda.

Lásce k hudbě vás učil tatínek. Přenesla jste ji i na svého syna?
Snažila jsem se, ale to víte – děti si pak jdou vždycky svou cestou. Když jsem šla po ulici se synem a zpívala si, aniž jsem to třeba věděla (smích), protože zpívám ráda, tak se za mě styděl. Když byl malý, zpívala jsem mu, zpívali jsme si společně. Ale myslím, že ho to moc neovlivnilo. (smích)

Nezúčastníte se castingů, a přesto vás režiséři rádi obsazují. Který casting byl váš zatím poslední?
Já snad nikdy casting nedělala, nevzpomínám si.

Idol Jiří Suchý

Vaším druhým filmem byla smutná komedie Nevěsta od Jiřího Suchého. Jak ráda na tuto spolupráci vzpomínáte? Studovala jste tehdy DAMU (Divadelní akademie múzických umění v Praze), byla jste tedy ještě herecké mládě…
To byl šok. Semafor byl fenomén našeho mládí, Jiří Suchý náš idol. A pak se najednou objevil ve studovně na DAMU, přišel si vybírat nějakou holku pro film. To jsem nevěděla, objevil se nahoře na schodech ve zkušebně… My tam postávali, posedávali a čekali na předměty. On se tak na mě podíval a já cítila, že bychom se mohli potkat…

Pozval mě na kamerové zkoušky, to byly první a poslední, které jsem dělala. Dnes se tomu říká casting a já tehdy nepředpokládala, že by si mě vybral. Vždyť nás tam bylo asi deset. Navíc mě namalovali a dali mi na hlavu nějaký příčes. Já přitom nosila vždycky krátké vlasy, hodně krátké… Nepočítala jsem s tím – no a on si mě vybral.

Odstartovala Nevěsta vaši kariéru?
Určitě jsem se zviditelnila… Ale možná by se to stalo stejně, jen při jiné příležitosti. To já nevím, je to osud.

Na DAMU jste byla ročník jako Jiří Lábus, Tomáš Töpfer či Kateřina Macháčková. Byli jste dobrá parta, vídali jste se i po škole?
My jsme se vídávali občas při práci, ale sraz jsme měli jako ročník asi jen dvakrát. Vždycky to bylo príma a teď naposledy, když jsme měli sraz, to bylo moc hezký. A sešli jsme se téměř všichni.

Den pro mou lásku

Nezapomenu na váš film Den pro mou lásku ( 1976), i po letech u něj vždy brečíme jak želvy. Je to náhoda, že to byla vaše první i poslední spolupráce s Jurajem Herzem?
Náhoda…? O tom jsem takto nikdy nepřemýšlela. Když režisér dělá film, hledá si představitelku pro svoji roli. A Juraj Herz už potom asi netočil nic, co bych mohla já hrát. Nemůžu mluvit za něj, ale pro mě to byla strašně prima práce. Moc příjemná, hodně se mi líbilo s ním pracovat.

Ale nikdy neuvažuju o tom, že bych s někým dál dělala. Vím, že každá práce je znovu a znovu pro režiséra hledání témat a ideálního obsazení. A vždy se mu nemusím hodit.

Před pár lety jste ve sdružení Mamma Help v Praze psychicky pomáhala onkologickým pacientkám. Byla to spíše smutná zkušenost?
Samozřejmě že je to velký zásah do života a nemůžu říct, že bych to vyhledávala, byla z toho nadšená. Ale člověk se vždy snaží vytěžit ze všeho to pozitivní. Se mnou ta nemoc zamávala, ale byla to na druhou stranu také úžasná zkušenost. Poznala jsem další rovinu života a spoustu lidí odjinud. A hodně jsem se dozvěděla o sobě, protože člověk musí překopat svůj život, aby se nějak srovnal. Byl to hodně silný zážitek, hodně ovlivnil můj život.

Lidé narození ve znamení Panny, což jste i vy, jsou pečliví, zdrženliví a manuálně šikovní, umí si poradit. Ve volných chvílích jste ráda na chalupě v severních Čechách, chodíte do přírody… Zvelebujete si dům sama, je to pro vás radost? A pracujete radši na zahrádce, nebo uvnitř?
Chalupu dávám dohromady, ale samozřejmě na to nestačím sama. Takže si vždycky musím najít řemeslníky nebo někoho, kdo by mi s tím pomohl. Ale zahradu zatím zvládám sama, a je to dost práce, protože je hodně velká. Moc mě to těší, já opravdu ráda pracuju rukama, i když už moc nemůžu. Ale co zvládnu, strašně ráda dělám sama.

Moc mi chybí jaro

Znamená to, že už se jara a Velikonoc nemůžete dočkat?
To je přesně ono. (smích) Na chalupě jsem byla v pátek, přemluvil mě zahradník, který se mi stará o ovocné stromy, že je chce ostříhat. Tak jsem tam na otočku jela, byl tam sníh do půli lýtek, sněžilo a já zahradníkovi říkám: „Vy jste se zbláznil. V tomhle přece nemůžete stříhat stromy.“ A on: „Proč ne?“

Tak jsem ho tam nechala a on opravdu stříhal. Mně to dělá dobře, jak on už cítí – tím že tam žije – že už konečně jaro přichází. Už se tak těším… Letos je zima moc dlouhá.

To je, ale já mám sníh rád. Vy ne?
Já taky, ale nějak je to opravdu už moc dlouhé. A kočičky tam hladoví – už aby bylo jaro.