Kliknutím zvětšíteNěkde jsem četl, že poprvé jste se na brusle postavil ve čtyřech letech na šternberském rybníku. Je to pravda?
Ano. Bylo to okolo tří nebo čtyř let, ale přesně nevím. V té době jsem začal chodit na led bruslit. Bylo to s tatínkem a bráchou. První vzpomínky na hokej mám ale ze šternberského stadionu.
Otec s tatínkem Petra Vrány vás pak i trénovali, že?
Je to tak. Pamatuji si, že jsme ve Šternberku hodně bruslili, jezdili kruhy a podobně. Moc nás to nebavilo, ale musí to být. Děti se naučí bruslit v útlém věku. Pokud ne, tak už se to pak těžce dohání. Zpětně jsem rád, že jsme bruslili tak moc, zůstalo nám to. Pak jsem ve čtvrté třídě odešel do Olomouce.
Šternberský klub nedávno ukončil svou činnost, víte o tom?
Samozřejmě, že o tom vím, je to škoda. Jako mladý jsem se chodil dívat na druhou ligu a bohužel už to není pravda. Vždy tam na ten malý stadion chodilo hodně lidí. Je to smutné. Doufám, že se tam někdy hokej vrátí.
A co fotbal, nelákal vás?
Taky jsem ho hrál. Vlastně dokonce až do doby, než jsem odešel v dorostu do Třince. Na základní škole se to ještě dalo docela stíhat. Chodili jsme samozřejmě každý den na led v Olomouci. Fotbalový trénink jsem měl asi jednou týdně. O víkendu jsem hrál, když nebyl hokej. Nedalo se to stíhat na nějaké lepší úrovni.
V mládeži jste pak šel hrát do Třince, jak jste se ale vlastně objevil na sezonu až v Kladně?
To tak prostě nějak vyšlo. V Třinci jsem byl spokojený. Hrál jsem tam za dorost i juniorku. Pak jsem měl jít na draft, byly osmnáctky a mistrovství světa. Trenér Miloš Šindel si mě z reprezentace přetáhl na Kladno. Všechno vyšlo. Vyhráli jsme titul v juniorce, byli třetí na mistrovství světa, dopadl i draft.
Premiéru v NHL si vůbec nepamatuju
Draft v roce 2004, vybral si vás Boston. Napadlo vás tenkrát, že tam strávíte tak velkou část své kariéry?
To byla asi náhoda. Byl jsem rád, že si mě vůbec někdo vybral. O té historii Bostonu jsem moc nevěděl. Až postupem času jsem si to zjišťoval. Tak to prostě nějak vyšlo. Aby tam člověk byl patnáct let v kuse, tak potřebuje i štěstí. Já jsem rád, že to vše vyšlo v jednom týmu.
Sledoval jste tenkrát NHL? Měl jste nějaký oblíbený klub?
Zápasy byly pozdě v noci a ani moc v televizi nebývaly, takže jsme to tenkrát moc nemohli sledovat. Ale samozřejmě, v Pittsburghu hrál Jarda Jágr, když jsem pak byl starší, tak se mi líbil Milan Hejduk. Dostal jsem i dres Colorada bez jmenovky, ale byl super. Takže toto byly dva týmy, u kterých se mi líbily třeba i znaky.
Co si pamatujete ze své premiéry v nejslavnější lize světa?
Nic si z toho nepamatuju (směje se).
Ptám se samozřejmě záměrně, dostal jste po třech minutách pořádnou ránu od Adama Maira a zápas pro vás skončil. Ale opravdu si na nic nevzpomínáte?
Pamatuju si, že mi zavolali a do Buffala jsem přijel v den zápasu. Cestoval jsem tenkrát, tuším, šest hodin autem, a hned jsem šel do zápasu. Do toho samozřejmě nervozita a ta jména… Teď už je nikdo tak nezná, ale třeba Marc Savard nebo Marco Sturm. Pak bum a konec (usmívá se).
Tehdy se vás na ledě nikdo pořádně nezastal. Až asi za měsíc v odvetě to udělal Jeremy Reich, vzpomínáte?
Právě s Jeremym Reichem jsme spolu hráli na farmě a byl to super kluk. Čtvrtá lajna, bitkař. Dobře jsme spolu vycházeli, takže mě vůbec nepřekvapilo, že se mě zastal. To se tam tak dělává.
Prsten za Stanley Cup nikam nenosím
Utkání 21. kola hokejové extraligy: HC Olomouc - HC Vítkovice Ridera 2. listopadu 2021 v Olomouci. David Krejčí z Olomouce.
Hned další sezona byla pro vás průlomová. Kde nastal ten zlom a zařadil jste se mezi stálice NHL?
Já bych řekl, že to nastalo už v té předešlé sezoně. Že nevyšel ten první zápas, to je jedna věc. Ale já jsem na farmě měl hned první rok sedmdesát bodů (74 v základní části, 16 v play-off, pozn. red.), takže jsem věděl, že jestli tu NHL někdo z farmy z mladých udělá, tak když jsem vyhrál bodování týmu, asi budu první na řadě. Tam se to lámalo. Pak už to bylo o tom, jestli člověk tu šanci chytne. Že ji dostanu, to jsem věděl.
Díky čemu jste se podle vás v soutěži takto rychle uchytil?
Pomohlo mi to, že jsem se tam hned ve druhé sezoně (2008/2009) nějak chytil, udělal jsem nějakých sedmdesát bodů (73 v základní části, 8 v play-off). To sebevědomí mi pak pomáhalo i v dalších sezonách. Když jsem třeba viděl, že pár zápasů se mi bodově nedařilo, věděl jsem, že na to mám, a už jsem to jednou zvládl. A že to zvládnu znovu. Druhá sezona byla v tomto hodně důležitá. Nakopla mě.
Dvakrát jste se stal nejlepším hráčem celé NHL v hodnocení plus/minus.
Na ledě je pět lidí. Musí se dobře bránit, dávat góly. Prostě to tak nějak vyšlo. Já jsem vždycky hrál dopředu i dozadu. Tyhle dvě sezony zrovna vše klaplo tak, jak mělo.
Nejvíc je ale samozřejmě zisk Stanley Cupu. Kde máte prsten?
Ten mám schovaný. Ještě jsem ho ani jednou neměl na sobě, že bych třeba šel s ním na nějakou akci. To ne. Je to samozřejmě nejvíc.
Byl jste od triumfu kousek ještě dvakrát. Poprvé v roce 2013…
To jsme finále prohráli s Chicagem, ale musím uznat, že Blackhawks byli lepší. A pak v roce 2019 to byla výborná sezona i play-off. Prohráli jsme se St. Louis sedmý zápas ve finále doma. To je to, co mě trošku mrzí.
Proč zrovna tento rok mrzí více?
Už jsem byl starší. Když se mi podařilo Stanley Cup vyhrát, bylo mi pětadvacet. Bylo to super, ale teď bych si to užil asi víc. V roce 2019 už jsem měl dvě děti, věděl bych, co podruhé udělat s pohárem, jak ho přivést do Česka. Byl jsem tam taky už déle, kluky jsem znal líp… Když jsme to vyhráli, tak třeba pro Marchanda to byla první sezona. A samozřejmě už s námi byl Pasta. Takže mě to mrzí.
Kapitánem jsem být nechtěl, jsem spíš pohodář
Když jste získali Stanley Cup, byl jste poprvé nejproduktivnějším hráčem play-off. Cenu pro nejužitečnějšího hráče ale získal brankář Tim Thomas. Nemrzelo vás to tenkrát trošku?
Já si třeba myslím, že ve finále 2019 nebo i v nějakém jiném play-off jsem hrál líp. Že jsem vyhrál bodování, to je jedna věc. Ale nemyslím si, že jsem dominoval. Kdyby mi tohle ocenění dali v roce 2011, bylo by to založené jen na číslech. Myslím si, že bych si to nezasloužil.
Vaše přezdívka „Play-off Krech“ je známá. Opravdu jste záměrně na vyřazovací boje zapnul ještě víc?
Vždycky se musí přepnout na jiné obrátky. Mě ale play-off tak nějak baví. Sezona je v NHL strašně dlouhá, góly dává ten a ten, každý je rád, užijete si to po zápase. Ale v play-off je euforie úplně někde jinde. Po každém gólu, každé zblokované střele. Čím delší to je, když se jde do finále, tím víc mě ty emoce baví. Tak možná je to tím. A taky možná chci víc. V sezoně někdy hrajete proti poslednímu nebo předposlednímu týmu ligy. Ať se na mě nikdo nezlobí, emoce v takovém zápase nemám stejné jako v play-off.
Extraligové utkání mezi Olomoucí (v červeném) a Hradcem Králové. David Krejčí dává gól na 2:1.
Nepřemýšlel jste nad tím, že byste v Bostonu nosil kapitánské céčko? Vlastně jste „C“ nenosil nikdy, proč?
Ne, vůbec ne. Takové věci já vůbec neřeším. Choval bych se pořád stejně. Byl jsem asistentem hodně dlouho, nějak jsem se s tím sžil. Když je potřeba něco říct, tak něco řeknu. Kapitán to má složitější, hlavně v NHL. Musí mluvit s kouči a tak. To se mi nějak moc nechce. Jsem takový pohodář. Abych chodil pořád do kabinky za trenéry… Jednou za čas jo, ale kapitán to má o hodně horší. Když se třeba prohraje, tak musí zůstat na rozhovory. Já na to někdy nemám náladu, tak odejdu.
Jak s odstupem času hodnotíte uplynulou sezonu a vyřazení z předkola od Vítkovic?
Mrzí to hodně. To je jedna věc. Z druhé strany se na to dívám tak, že ohlasy od lidí, nejen od rodiny nebo kamarádů, jsou pozitivní. Dopadlo to, jak to dopadlo, ale každý na tu sezonu bude vzpomínat. Strašně jsme si to tady s rodinou a klukama užili. Ten tým fakt klapal. Samozřejmě jsme chytli kolem Vánoc období, kdy nám to nešlo. Ale zakončili jsme to dobře a i v play-off jsme hráli dobře. Bohužel nám to uteklo.
Souhlasil jsem, že přijedu na mistrovství světa
Novým trenérem reprezentace se stal Fin Kari Jalonen. Co říkáte na tento krok?
Já jsem vždy s trenéry reprezentace vycházel. Třeba i s Filipem Pešánem, je vidět, že tomu rozumí. Bohužel v posledních pár sezonách je to tak, že nevyjde rozhodující zápas. Ne že bychom byli horší, dokážeme porazit Rusko v základní části. Ale chybí něco. A nevím, co to je. Je možné, že tenhle Fin nás v důležité fázi dostane přes tyhle klíčové zápasy. Ta kvalita tady je. Dokazujeme to ve skupině, tak uvidíme.
David Krejčí poskytl Deníku exkluzivní rozhovor v kabině olomoucké plecharény.
U trenérů ještě zůstaneme. Jak se vám spolupracovalo se Zdeňkem Motákem, který z Olomouce odchází do Třince?
Jako všichni lidé, nejen v hokeji, ale i v běžné praxi, se chce posouvat dál. Třinec je trošičku někde jinde, než my tady. Ať už rozpočet, nebo třeba to, že hraje Ligu mistrů. Ambice má někde jinde. Trenér Moták si to zaslouží, vycházeli jsme spolu dobře. Komunikace byla výborná. A nechci zapomínat na Honzu Tomajka. Nemůžu na ně říct cokoliv špatného. Když něco bylo, tak jsme za nimi zašli parta starších kluků. Třeba jestli by nešlo mít volno nebo volnější trénink. Oni nás pokaždé vyslechli, nějak jsme to dali dohromady a ke konci sezony to šlo vidět. Měli jsme síly a v základní části jsme poráželi takové týmy, které bychom kolem ledna neporáželi.
Když se poprvé v médiích objevila informace, že trenér Moták půjde do Třince, mluvilo se o tom, že tam půjdete s ním. Nebylo to ve hře?
Poprvé jsem to viděl taky tam. Pak si z toho kluci v kabině dělali srandu. Lidé nevěděli, jestli to je domluvené, nebo ne. Je možné, že někdo něco takového řekl, ale vůbec jsem se s nikým nebavil. Jsem naučený z Bostonu. Tam se nemůže nikdo s nikým bavit. Soustředíte se na sezonu.
Boston se vám po vypadnutí z předkola neozval?
Samozřejmě tam byla nějaká konverzace, teď jsem si ale nedokázal představit, že bych se sbalil a odjel tam. Boston teď hraje dobře, vyhrávají. Samozřejmě, kluci mi chybí, chybí mi ta atmosféra, ale nedokázal jsem si představit, že bych tady nechal rodinu.
Před sezonou jste řekl, že zásadní pro vás bude, jak spokojeni budete v Olomouci s rodinou, a podle toho se rozhodnete, kde budete pokračovat.
Spokojení jsme byli. Všechno začalo tak pohádkově, pak už to bylo takové delší. Děti to ale docela zvládají. Malá tady chodí do anglické školy, té se tam fakt strašně líbí. Malý má tři, ten tomu ještě moc nerozumí. Manželka je nicméně Američanka. Bylo to dobré, ale i dlouhé. Amerika, kamarádi a rodina jí chyběly. Já jí to nemám za zlé. Budeme na tento rok vzpomínat. Výborná zkušenost.
Takže v Olomouci nebudete zůstávat?
Uvidíme, teď to neřeším. Já jsem souhlasil, že přijedu na mistrovství světa, a tak se na to budu připravovat. Pak si odpočinu a uvidíme, co se stane.
16
Kondice
Dům a zahrada
Kafe
iReceptář
TN.cz
