Mladý útočník se v Bělehradu musel vedle hokejových výzev vypořádat i s poněkud odlišným stylem života. „To, že někdo přijde o jednu až dvě hodiny později, není vůbec žádný problém,“ říká Michal Daniel v rozhovoru pro Týdeník Litoměřicko.

Co vás vedlo k přesunu do Bělehradu?
K přesunu do Bělehradu mě dovedla tátova práce. Když jsem se dozvěděl, že bychom se mohli přestěhovat na čtyři roky do Bělehradu, hned jsme s tátou začali hledat, jaké týmy v Bělehradu jsou. Kontaktovali jsme Crvenu Zvezdu, která nám okamžitě odpověděla, že by byli rádi, kdybych za ně hrál. Hned za 14 dní po příjezdu, jsem odjel s týmem na soustředění do Slovinska.

Vyzkoušel jste několik zahraničních soutěží, jaká byla jejich kvalita?
Všechny čtyři roky jsme kromě domácí ligy, která nemá tak dobrou kvalitu, hráli také mnohem kvalitnější mezinárodní slovinsko chorvatsko srbskou ligu IHL. U týmu jsme měli ruského trenéra, který každý rok přivedl 4 až 5 ruských hráčů. Někteří měli zkušenosti i z KHL. Myslím si, že rok co rok kvalita našeho týmu i soutěže stoupala. Celkově nejkvalitnější soutěž, kterou jsme hráli, byl kontinentální pohár. Tam jsme hráli proti týmům, které dříve hrály KHL. Například Donbas Doněck, Medvěščak Záhřeb, lotyšská Riga nebo proti MAC Budapešť, která hrála tento rok slovenskou extraligu.

Jak se vám v dresu SKHL dařilo?
Z týmového hlediska velmi dobře. Poslední tři sezóny jsme vyhráli srbskou soutěž, což nás každý rok kvalifikovalo do kontinentálního poháru. Minulý rok jsme vyhráli IHL, letos jsme došli do semifinále, kde nás v obhajobě bohužel zastavila pandemie.

A z osobního hlediska?
První dva roky jsem si zvykal na rychlost a kvalitu seniorského hokeje. Poslední dvě sezóny jsem hrál v prvních dvou lajnách a od trenérů dostával více prostoru na ledě. Jejich důvěru jsem jim splatil i bodově, když jsem byl poslední dva roky v top 3 bodování týmu a top 10 celé ligy. Celkově to pro mě byla výborná zkušenost hrát od 17 let seniorský hokej a super příležitost se každý rok zlepšovat. Za mě spokojenost (smích).

Byl jste v týmu jediným Čechem?
V jedné sezóně jsme měli v týmu českého gólmana, ten tam bohužel vydržel pouze dva měsíce. Před koncem přestupního období přišel do konce sezóny jeden Slovák. Jinak jsme každý rok měli 4 nebo 5 ruských hráčů.

V kabině jste s hráči mluvil anglicky?
Prvních pár měsíců jsem s kluky v kabině mluvil anglicky, po pár měsících jsem se do toho dostal a začal s nimi mluvit srbsky. Nevadilo jim, když jsem řekl nějaký nesmysl, zasmáli se a opravili mě. Celkově byl úřední jazyk v kabině srbština a ruština, jelikož pouze jeden Rus uměl anglicky.

Jak se vám v Bělehradu líbilo?
V Bělehradu se mi moc líbilo. Oproti Česku jsou tady lidi víc přátelští, klidnější, nikam nespěchají. To, že někdo přijde o jednu až dvě hodiny později, není vůbec žádný problém. Všechno je takové pohodovější. Jediné, co bych vytknul, jsou jejich řidičské schopnosti. Ty jsou fakt strašné. Jinak se budu do Bělehradu velmi rád vracet (úsměv).

Zmínil jste řidičské schopnosti Srbů. Mohl byste být konkrétnější?
Osobně se mi žádná špatná zkušenost nestala, ale na silnicích je to zajímavé. Člověk musí pořád dávat pozor, i když je na hlavní a má přednost. Co jsem vypozoroval, tak srbští řidiči používají blinkry jen výjimečně, jednosměrné ulice nebo stopky pro ně příliš neplatí. Zastavují tam, kde se jim líbí. Klidně na čtyřproudové silnici a jdou si koupit cigarety nebo kávu.

Jak jste se vypořádal se srbskou kuchyní?
Neměl jsem s ní sebemenší problém. Asi nejoblíbenější jídlo byla pljeskavica, tedy mleté maso, které je jinak okořeněné než u nás. Jinak jsme doma jedli klasická česká jídla.

Co vy a vaření?
Moc velký kuchař teda nejsem (smích). Kuřecí maso s těstovinami nebo míchaná vajíčka v pohodě zvládnu.

Jsou tam potraviny dražší než v Česku?
Co vím, tak třeba maso nebo zelenina je levnější, ale hlavně mnohem čerstvější a chutnější než u nás.

Učil jste se angličtinu i srbštinu. Který jazyk byl pro vás složitější?
Celkově pro mě byla náročnější angličtina. Bylo to tím, že jsem chodil do britské školy, takže jsem se musel naučit všechny jejich pojmy, které jsem potřeboval na předměty. Zhruba po dvou až třech měsících jsem se do toho dostal, a pak už to bylo v pohodě. Srbština patří mezi slovanské jazyky, takže mi nedělalo větší problém se ji naučit. Z obou jazyků jsem složil zkoušku na úrovni C1.

Měl jste tam nějaké oblíbené místo, kam jste rád chodil?
Kromě zimáku, kde jsem strávil hodně času, se mi nejvíce líbilo u „srbského moře“. To je obrovské jezero skoro v centru města. Jsou tam vytvořené pláže, hodně restaurací a sportovního vyžití. Přirovnal bych to k přímořským oblastem v Chorvatsku.

Proč jste se rozhodl vrátit do Litoměřic?
Zahrát si za rodný klub byl vždycky můj sen a zároveň je to posun v kariéře. Minulý rok jsem s áčkem absolvoval několik tréninků a hrozně se mi líbily. Když jsem letos dostal nabídku od předsedy klubu, pana Sadila, že bych mohl zabojovat o šanci v Litoměřicích, nad nabídkou jsem vůbec neváhal.

Bylo pro vás výhodou, že jste v Srbsku nebyl sám?
Rozhodně ano, nemusel jsem se starat o to, kdo mi vypere oblečení nebo uvaří. S rodinou to bylo stoprocentně lehčí a snadnější než kdybych tam byl sám.

Dáváte si nějaké osobní cíle pro příští sezónu?
Hlavní cíl je přesvědčit trenéry, abych zůstal v áčku Litoměřic. Pokud by se to povedlo, chtěl bych předvádět co nejlepší hru, aby byli spokojeni trenéři, diváci i já. (úsměv)

Naučil jste se díky srbskému angažmá něco, co budete moci použít, až se příště vydáte kvůli hokeji do zahraničí?
Získal jsem zkušenosti se zahraničními hráči, trenéry i soupeři. Celkově jsem přišel do prostředí, ve kterém jsem nikoho neznal, navíc jsem neuměl ani řeč. Dokázal jsem se adaptovat a získat nové kamarády do konce života. Rozhodně to byla výborná hráčská i životní zkušenost.

Jaké jsou vaše největší hokejové přednosti?
To je spíš otázka na trenéry (smích). Osobně si myslím, že moje největší přednost je kvalitní koncovka a použitelnost na všech postech v útoku.

Michal Daniel
• Narozen: 14. srpna 1999
• S hokejem začínal ve čtyřech letech v litoměřické Průvan aréně.
• K hokeji ho přivedli rodiče.
• Jeho prvními trenéry byli Daniel Sadil a Milan Minka.
• Začínal jako obránce, od šesté třídy je útočníkem.