Říkají mu Divoch. Na Litvínov chodí přes šedesát let, byl i u tragédie na Plutu

Pochází z Prahy, postupně bydlel v Kostelci, Neratovicích, Libouchci, Jílovém a Děčíně. V patnácti letech nastoupil na intr v Meziboří, zlákalo ho hornické učiliště. Už tehdy byl divoch, není proto divu, že mu tak začali říkat. „Byl jsem hodně hyperaktivní. Hrál jsem fotbal, běhal, jezdil na kole, zkusil jsem i hokej. Učil jsem se s vrtačkou a přitom jsem začal s kamarády chodit na hokej. To už jsem byl na svobodárně v Chudeříně. Už ani nevím, kdy jsem byl na litvínovském stadionu poprvé, možná někdy v roce 1955, možná později. Každopádně brzy se hrálo o nejvyšší soutěž, ta se u nás hraje od roku 1959,” loví v paměti.

Zažil velkou proměnu stadionu i hokeje

Stadion chemiků tehdy vypadal úplně jinak, než vypadá dnes. Tribuny byly dřevěné, někde nebyly ani ty. „Stáli jsme v blátě, pršelo, chumelilo se, ale my tam byli klidně tři hodiny před zápasem. Byli jsme mladí, tak jsme to brali jinak. Navíc jsme si vzali vínko, bylo to fajn. Led se uklízel tak, že na sáňkách byl sud, za sáňkami hadr, pak ještě různá košťata, lopaty. Tenkrát to bylo vše jiné. I hráči, třeba brankáři byli hubeňouři, byli minimálně chránění.”

Brankáři koukají fanynkám na prsa a pouští hloupé góly. Stojí to prý za to!

Už na konci padesátých let stál Jiří „Divoch” Svoboda na západě, našel tam své oblíbené místo. „Postupem času se stadion měnil, přibývaly tribuny, v polovině šedesátých let i střecha. Chodil jsem stát i na sever, ale nejradši jsem byl na západě. Hráči byli blízko, pod námi časoměřiči. Stadion býval plný, řekl bych, že až přeplněný. Chodil jsem na každý zápas, občas jsme vyjeli i ven. Někdo si myslí, že se tenkrát fandilo jen slušně, ale to je omyl, bylo to někdy až drsné. Ale fandil celý stadion, nedá se říct, že by byl vyloženě kotel na jedné tribuně, i když na tu jižní chodili ti nejhlasitější.”

Životní štěstí potkalo Divocha v podobě druhé manželky. Stejně jako on má totiž hokej v srdci. „Jsme se Zdeničkou přes padesát let, máme spolu čtyři děti, brali jsme je s sebou na hokej. Už tenkrát měla hokej ráda. Rozumíme si ve všech směrech, ale klobouk dolů, že to se mnou vydržela. Nejsem totiž žádný svatoušek,” přiznává upovídaný fanda. „Manželka hokej hodně prožívá. Když nebylo ještě plexisklo, tak si chtěla vytáhnout rozhodčího a domluvit mu,” usmívá se.

Hornická tragédie je stále živá

V září 1981 zažil vekou tragédii na dole Pluto, kde pracoval. Při rozsáhlém neštěstí zahynulo 65 horníků, řada z nich měl Svoboda za kamarády. „Na Plutu jsme byli jedna velká rodina. Měli jsme rozehraný nohejbalový turnaj. Jeden kamarád mi při něm říkal, že mi propálí prsa na síti, ale večer jsem ho pak měl v náručí,” lesknou se mu oči při bolestné vzpomínce.

Psychicky jsme se zhroutili, vzpomíná na katastrofu dolu Pluto bývalý záchranář

Práce v hlubinných dolech ho stála zdraví, už několik desítek let se potýká s nemocným srdíčkem, trápí ho i další neduhy. Není divu, že šel v padesáti do předčasného důchodu. „Mám kardiostimulátor. Musím se šetřit, ale snažím se být pořád aktivní. Teď v létě se mi na stadionu udělalo nevolno. Přijela sanitka, měl jsem vysoký tlak. Ale dopadlo to dobře. Sanitka málem jela na zimák i pro moji manželku, ta upadla na schodech. Tady na západě se totiž přidávala řada na sezení, ten schod je ale strašně vysoký. My, starší lidi, s tím máme problémy. Naštěstí se nic nestalo, ale chtělo by ho udělat nižší.”

Fanoušek Litvínova Jiří „Divoch' Svoboda upozorňuje na příliš vysoký schod na tribuně západ.Zdroj: Deník/František Bílek

Doma má malou síň slávy

Když přijdete ke Svobodům domů, dýchne na vás kus litvínovské hokejové historie; spousta fotek legendárních hokejistů, dresy, vlaječky, puky a další suvenýry zdobí útulný byt. „Jsme na to hrdí. Během těch let se nám podařilo navázat vztahy s řadou hokejistů. Už dřív, kdy nebyly žádné autogramiády a akce pro fanoušky, jsem chodil na zábavy na Koldům. Chodili tam i hokejisté, tak jsem se seznamoval, povídal si o hokeji a životě. Seznámil jsme se třeba s rodinou Beránků, Kýhosů, Zimů. Moc rád mám Albyho Reichela, Ručinského, Francouze, Šlégra a další kluky. Někteří byli u nás doma.”

Z hokeje má Divoch pochopitelně spoustu zážitků. Který je ten největší? „To se nedá takhle říct. Stejně jako určit nejoblíbenějšího hráče. Užívám si hokej pořád. I když se prohraje, tak ocením, že se bojuje, že se nic nevzdá, že je tam srdce. Určitě jsme si ale užili titul v roce 2015, to byla euforie. Pro mě je hodně cenné, že mám díky hokeji plno kamarádů, že je tam dobrá parta. Vždycky se na ně těším, nejvíc po letní pauze, kdy se dlouho nevidíme. Dřív jsem na hokej chodil s bonbónkama pro děti, už mě znaly a věděly, že jim vždycky nějakou sladkost přinesu. A když jsem zapomněl, tak hned říkaly ,Divochu, kde máš bonbony?´ Musel jsem to hned napravit.”

I to je důkaz o tom, jak je Jiří Svoboda oblíbený. „Já se snažím být nekonfliktní, s každým se nějak dohodnout. Jsem hodně komunikativní, tak si myslím, že i díky tomu problém vždycky vykomunikuju. Jednou mě obvinili, že jsem něco hodil na led. Ale dobře to dopadlo. To by bylo pod moji důstojnost. Teď bych si přál, aby zase byly hokeje bez omezení, aby se vrátila ta skvělá atmosféra na zimák.”