V sezoně 2003 – 2004 jste se vydal na Slovensko, bral jste to jako první šanci ukázat se jako brankářská jednička?
Dlouhou dobu předtím jsem dělal ve Spartě Petru Břízovi a Milanu Hniličkovi dvojku. S Petrem jsme v roce 2000 vyhráli titul. Byly to nádherné časy, ale cítil jsem, že být ve Spartě druhý brankář, byť v úspěšném týmu, není pro můj výkonnostní růst ideální.  Rozhodl jsem se pro Trenčín.

Začátek nebyl jednoduchý. Přípravné zápasy jsem odchytal celkem úspěšně jako jednička. Hráli jsme třeba Crystal Cup, na který jezdily týmy jako Slovan Bratislava, Košice, ale i Zlín a dostal jsem tam cenu pro nejlepšího brankáře. Pak ale přišel první zápas extraligy a já zůstal jen na střídačce.

Trenér mě zhruba měsíc nechal vydusit v tom, že si vše musím vybojovat. Sezona ale byla povedená, protože jsem se během dvou měsíců dostal do branky. Měli jsme silný tým a extraligu poměrně jednoznačně vyhráli. Já jsem si to užíval, protože to byla sezona, kdy to na mě po většinu roku stálo a byl jsem ve skvělé partě. Na Trenčín nedám dopustit, je to skvělé město se skvělými lidmi kolem hokeje a je to jedno z nejtradičnějších hokejových měst v Evropě.

Potom přišla sezona ovlivněná výlukou v NHL a na chvíli jste se vrátil do Čech.
Měl jsem smůlu, že jsem podepsal jako první brankář ve Znojmě, se kterým jsem už koketoval před odchodem do Trenčína, kdy podepsali Dubu. Po sezoně na Slovensku jsem tedy šel do Znojma, nicméně pro mě to bylo smolné v tom, že byla výluka v NHL a majitel Orlů těsně před startem ligy podepsal Tomáše Vokouna. Byl jsem tedy ve stejné situaci jako ve Spartě. Musel jsem zase bojovat, byť s trochu jinou osobností, což byl Tomáš Vokoun, který byl v tu dobu na vrcholu.

Odešel jste tedy přes Boleslav zpět do Trenčína.
To, že jsem šel do Boleslavi, pro mě bylo pouze přestupní stanicí. Boleslav už v té době měla ambice. Přišel jsem tam po Mensatorovi a nastoupil jsem na čtrnáct zápasů. Zapadl jsem, mužstvo hrálo dobře, posunuli jsme se z kraje osmičky někam na třetí místo. V tu chvíli jsem řešil, jestli se vrátím do Znojma, nebo půjdu někam jinam. Po krátké době ve Znojmě mě oslovil Trenčín.  V té době tam byl Demitra, Gáborík, bratři Hossové. Cítil jsem, že se to posune někam jinam. Bohužel se play off nepovedlo.

Po několika sezonách na českém ledě, kdy jste byl i jedničkou v Ústí, jste přešel do Žiliny.
Žilina byl jeden z mých omylů. Bylo to po sezoně, kdy jsem v Ústí odchytal paradoxně nejvíce zápasů v extralize, ale dopadlo to tak, jak to dopadlo. Sestoupili jsme. Nerad bych se k tomu vracel. V Žilině jsme absolvovali letní přípravu a začali spíše s průměrným týmem. Na mě jako na cizince byly velké nároky a já jsem je ze začátku asi neplnil tak, jak bych měl. Nebyla tam ale ani touha to mužstvo zkonsolidovat a v tu chvíli se brankáři chytá špatně.
Rozhodl jsem se  pro návrat do Čech. Ve Spartě jsem se během několika měsíců dostal do branky a odchytal prakticky celé play off. To je trochu důkaz toho, že v Žilině to nebylo vůči mé osobě až tak úplně fér. Já se z toho ale vyhrabal a nakonec i vytěžil jednu z nejlepších sezon. Neskutečně mě podrželi trenéři, vytvořili mi s tehdejším trenérem brankářů panem Brukem pohodovou atmosféru. V té se chytá úplně jinak.

Poslední zastávkou byl Norimberk. S jakým očekáváním jste tam šel a proč to brzy skončilo?
V kariéře to není pouze o nějakém úspěchu a neúspěchu. Občas člověk dostane nějakou nabídku a já jsem dostal konkrétní z Norimberka. Bylo jasné, že jdu posílit tamní brankářský tandem, který nějakým způsobem fungoval, ale potřeboval impuls. Před mým příchodem totiž Norimberk okupoval první příčky a náhle se začal propadat. Mohu říct, že to pro mě byla skvělá zkušenost, i když jsem odchytal tak málo zápasů. První zápas poté, co jsem hodně dlouho nechytal, byl skvělý.

Vyhráli jsme na nájezdy, ale bylo to něco fantastického. Důvodem toho malého počtu zápasů bylo také to, že nás tam bylo hodně cizinců. To znamená, že jsem mohl nastoupit pouze tehdy, když ze sestavy vyřadili nějakého Kanaďana, jelikož má německá liga určitá omezení pro počet cizinců v utkáních. S trenéry jsme měli výborný vztah, protože viděli jak trénuji a byli maximálně spokojeni. Alespoň podle toho, co mi říkali. Chytat jsem ale začal ze zmíněných důvodů až po měsíci, vyhráli jsme, trenér mě postavil na další zápas, ale ten jsme bohužel prohráli. Poté mančaft nešlapal tak, jak měl a prakticky jsme vypadli v předkole play off.

Beru to ale jako neskutečnou zkušenost v tom, že jsem poznal, jak se hraje hokej na západě, jaký je ten kanadský styl a musím říct, že jsem z toho měl dobrý pocit. V týmu jsme měli třeba kluky, kteří odehráli 800 i více utkání v NHL, nebo spoluhráče, který o čtyři roky dříve vyhrál Stanley Cup. Kanaďany mají v Německu hodně rádi, berou je tam skoro za bohy.

Michal Sabó