Po úvodní sezoně se od něj očekával přínos pro defenzivu Stadionu. Nakonec je vše jinak. Ondřej Martinka (na snímku) se rozhodl zkusit zahraniční angažmá a momentálně sbírá první zkušenosti ve druhé ruské lize (Klin).

Po roce v Litoměřicích měníš dres a jdeš do Ruska. Jak se to celé seběhlo?
Ze začátku jsme se o tom bavili jen tak mezi řečí, že by byla nějaká taková možnost. Začal jsem o tom uvažovat až po pár dnech. Promyslel jsem si pro a proti, probral to doma a samozřejmě i s vedením Litoměřic, protože jsem jim tím udělal nechci říct přímo velkou čáru přes rozpočet, ale určitě jsem tím zasáhl do sestavy a děkuju jim, že mě pustili.

V novém klubu trénuje český trenér Jan Zachrla. Rozhodlo o angažmá i to, že se znáte z dřívější spolupráce?
Určitě. S panem Zachrlou se znám z dob, kdy jsem hrál v Jihlavě a on dělal generálního manažera. Pak mě vedl na několika trénincích před univerziádou, kdy jsem s ním měl letět do Turecka, což nakonec nevyšlo. Určitě ale o mně ví, zná mě. Potkávali jsme se ve druhé lize, když trénoval Českou Lípu, takže určitě to hodně rozhodlo.

Jdeš do do druhé ruské ligy. K jaké české soutěži bys ji zatím přirovnal?
Teď jsme byli na čtyřdenním turnaji a sledoval jsem ostatní zápasy. Ono se těžko hodnotí přímo z ledu, ale když jsem na to koukal z tribuny, tak mi to připadalo jako juniorská americká liga. Pořád se bruslí, hráči se pořád sráží. Je to spíše o kontaktu, o bruslení, za což já jsem rád, protože v tom bruslení mám hodně nedostatků. Tady po té stránce by mi to mělo pomoci. Náš tým by mohl hrát zhruba ve středu tabulky v české první lize. S extraligou se to ale nedá srovnávat co se týče zkušenosti hráčů.

Jaké je složení vašeho týmu? Jsi v sestavě jediný cizinec, nebo je vás v mužstvu více?
V podstatě jsem tam sám, když nebudu brát pana Zachrlu. Teď nás opustil Jirka Mocek. Ve středu mu bylo řečeno, že už s ním nepočítají, takže odletěl domů. Také v ostatních týmech, co jsem se tak koukal, je pár Čechů, ale neviděl jsem třeba žádného Kanaďana, Američana. Vesměs jsou to samí Rusové.

Loni se ti podařilo v Litoměřicích postupně vybudovat určitou pozici, nakonec se po roce zdálo, že se na tobě bude hodně stavět. Myslíš, že je to krok zpět, nebo z toho budeš naopak těžit?
Myslím si, že jsou to především slova pana Setikovského. Dostával jsem se úplně zespoda. Vlastně ze čtvrté lajny jsem se propracoval nahoru až přišla i nabídka z Litvínova, kde jsem odehrál play–off. Jestli to je krok zpět, to ukáže až čas, ale vysvětloval jsem to i vedení. Ve své podstatě jsem neviděl žádný postup nahoru co se týče třeba extraligy. Když se teď budeme bavit třeba o letní přípravě, tak jsem byl v kontaktu s litvínovskými trenéry. Ti měli zájem abych přípravu dělal u nich, ale jsou tam nějaké vyšší mocnosti, které o to nestály. Myslím, že ta cesta do Litvínova, nechci říct, že je zavřená, ale rozhodl jsem se pro Rusko i z toho důvodu, jak jsem říkal, že vím o mých slabinách v bruslení a o Rusech se říká, že jsou na bruslení a hodně se u nich trénuje. Trénuje se o hodně víc a myslím si, že minimálně v tomto by mi to mělo pomoct, a hlavně po této zatím týdenní zkušenosti mi to dalo strašně moc po lidské stránce. Uvědomil jsem si, co mám doma. Ty základní věci, které tady člověk až přehlíží.

Takže tvé angažmá není až tak náročné na fyzickou stránku jako na psychiku?
Stoprocentně. První dva nebo tři dny byly pouze o psychice, ani ne tak o fyzičce. Myslím, že fyzičku každý během týdne, dvou, až měsíce srovná, když bude trochu dělat něco navíc. Fyzicky se srovná, přizpůsobí se hře, přizpůsobí se všemu, ale psychicky to bylo náročné. Když jsem přiletěl první den, tak jsem si říkal, jestli to mám zapotřebí, protože se dá říct, že jsem odcházel z jisté pozice. Můžu to tak říct, že to byla jistá pozice v Litoměřicích. Měl jsem pěkný domov, měl jsem tu rodinu, měl jsem všechno. V podstatě mi nic nescházelo.

V Litoměřicích jsi byl oblíbený v kabině i mezi fanoušky.
V životě jsem ještě nezažil, to musím zaklepat, abych byl neoblíbený v kabině. Vždy mě nějak brali. V Rusku to je tak, že přijdu do kabiny, obléknu se, odtrénuju a jdu pryč. Už je to lepší, ale ze začátku se nechtěli bavit. Dělali, že neumí anglicky. Na druhou stranu to chápu, protože jim bereme práci. I když jsem zažil Rusa v mostecké kabině, nikdo se s ním nechtěl bavit, tak já jsem se s ním bavil. Chodil jsem s ním na večeři, pomáhal jsem, když se mu rozbilo auto a trochu jsem čekal, že to tam bude stejné, ale musím tam bojovat sám za sebe. A co se týče fanoušků, udělalo mi strašnou radost, jak se se mnou rozloučili, jsem s nimi v kontaktu. Dostal jsem od nich šálu a teď jsem jim přivezl na oplátku šálu našeho klubu. Nechtěl jsem, aby na mě zanevřeli.

Jsi stále v kontaktu se svými bývalými spoluhráči?
Ze začátku, protože bydlím na báze kde internet neexistuje, to šlo těžko. Až když jsme byli na turnaji, tak jsem sledoval zápasy. Psal jsem si i s klukama, psal jsem si s Dušanem Salfickým, s Petrem Horčičkou a samozřejmě všechno sleduju. Pořád jsem Litoměřicím vděčný, že jsem se dostal takhle nahoru. A i s fanoušky jsem v kontaktu. Slíbil jsem, že jim dám vždy vědět co a jak.

Na co budeš ze svého působení v Litoměřicích nejvíce vzpomínat? Každý, kdo tudy prošel, mluví vždy o výjimečné partě.
Když srovnám, jaké to je, když člověk přijde do kabiny v Litoměřicích a v Rusku, tak je to značný rozdíl. Tady je pohoda. Když se třeba nedařilo, tak si myslím, že se to překonalo dobře. Dali jsme se dohromady a začalo se zase vyhrávat. Začali zase chodit fanoušci, když nebudu brát to jádro, které chodí stále a určitě si zaslouží obdiv. Vzpomínat budu určitě na zápasy s Ústím, zrovna ten domácí byl nezapomenutelný. Když má člověk v pohodě psychiku a je dobrá parta, tak jsou mnohem lepší výsledky, protože ti kluci drží spolu a pomáhají si na ledě i mimo. A tak by to mělo být.

Co konkrétně očekáváš od nového ročníku? Chceš se nějak výrazněji prosadit, nebo se hlavně udržet v sestavě?
Momentálně hraju první nebo druhou lajnu. Musím to zaklepat. Chodím na přesilovky i na oslabení, takže si myslím, že vytíženost na ledě je velká. Samozřejmě je tam skutečnost, že jsme farma Atlantu Mytišči. Jsou to spekulace, ale je možné, že se třeba někdo zraní, jak už to bývá. Bude jedno zranění, nebude obránce a může se člověk dostat nahoru. Na druhou stranu je možné, že za měsíc mě pošlou zpátky. Je to zkrátka Rusko. Když bych řekl příklad obránce, který byl u nás na zkoušku a po první třetině mu řekli, že už ho nechtějí vidět a ať si sbalí, tak si myslím, že to mluví za vše. Po jedné třetině poznali, že ten kluk na to nemá. Uvidíme, jak se to vyvine, ale rád bych tam vydržel už jen kvůli té fyzičce a bruslení.

Plánuješ v Rusku zůstat déle?
Myslím, že každý, kdo tam přijede, ať už je z Čech, Švédska nebo Finska, tak nemůže plánovat, že tam zůstane. Co se týče životního komfortu, tak je to špatné. Všichni bychom si měli vážit toho, že jsme Češi a měli bychom si vážit toho, co tady máme, protože to, co je tam, to si asi nikdo moc neumí představit. Stoprocentně budu při každé příležitosti létat domů.

V Rusku jsou známé takzvané bázy, kde asi především v minulosti absolvovali hráči enormní tréninkové dávky.
Báza je spíše o bydlení. Jsme deset kilometrů od města v lese a myslím, že by se tam úplně v klidu dal natočit horor. Občas, když jdu večer pozdě domů, tak koukám za sebe, jestli tam na mě někdo nevyskočí. Tím, že máme českého trenéra, tak ty dávky nejsou takové. Samozřejmě je to několikanásobné proti tomu, co je tady, to každopádně. Tam se bruslí i za odměnu.

Takže je to díky panu Zachrlovi v rozumné míře? Netaháte po ledě pneumatiky od traktoru atd?
Myslím, že tréninky jsou hodně podobné českým. Zatím jsem žádné pneumatiky netahal, ale viděl jsem je. Ráno chodíme na třičtvrtěhodinové rozcvičky, potom jsme hodinu a čtvrt na ledě a pak ještě chodíme třeba třičtvrtě hodiny dělat nohy a to vše je dvakrát denně. Takže asi takové dávky tam jsou.

Michal Sabó