Kormidelník Slovanu Bratislava připravil pro svůj tým hutné tréninkové dávky, které hráči polykali v litoměřickém komplexu v nedávných dnech. To Miloš Říha mladší se se svým mužstvem uvidí až dnes, kdy prvoligový Stadion vyjede poprvé na led.

Jak jste se dostali k trénování?
Miloš Říha st.: U mě to souviselo s tím, že jsem měl zranění a brzy jsem skončil s kariérou. Už jako hráč jsem v Hodoníně dělal asistenta. Vždy mě bavilo něco přidávat do tréninku a rozebírat ho, takže postupem času se z koníčku stala práce.

Miloš Říha ml.: Mně se to líbilo u táty, takže mě asi k tomu přivedl on.

M. Ř. st.: Já jsem ho k tomu hlavně nechtěl přivést. Říkal jsem mu, ať to nedělá. (smích)

M. Ř. ml.: Ale jo, ve Varech vzpomínáš? Hledali tam trenéra k dětem v přípravce. Dělal jsem to vlastně při studiu a z koníčka se časem stala práce.

Pomáhal vám otec v začátcích?
M. Ř. ml.: Myslím, že ne.

M. Ř. st.: Každý si musí najít svoji cestu. Spousta lidí vnímá, že jako táta mu dělám cestičku, ale u nás je to trošku jinak. Myslím, že cestu trenéra si musí každý najít sám. Samozřejmě, má poslouchat, učit se, ale takový ten cit musí najít sám.

Jako trenér jste začínal ve Zlíně. Měl jste tam nějakého mentora?
M. Ř. st.: Já jsem přišel jako asistent Josefa Augusty, který byl dobrý trenér, kouč národního mužstva. A já jsem s ním začínal jako hráč v Dukle Jihlava a byli jsme kamarádi. Ve Zlíně to byla sice krátká cesta, ale stihl jsem se od něj naučit hodně.

Které trenérské působiště považujete za nejtěžší?
M. Ř. st.: Nejtěžší je to až tehdy, kdy od vás je něco očekáváno. Nejtěžší jsou výzvy, kdy přijdete do týmu a hned od vás očekávají, že s tím týmem uděláte úspěch. V takových situacích je to složité. Není prostor na chyby, pouze je místo na to, ukázat lidem, že ten tým na to má. Ale já říkám, že cíle přijdou, až to mužstvo poznáte, začne pracovat jak má a pak všechno přijde samo s tou dobrou prací kolem. Nejtěžší pro mě tedy bylo, když jsem přišel do Petrohradu a chtěli titul. Je tam 23 mužstev, které ten titul chtějí také.

M. Ř. ml.: Nejtěžší zkušenost byl prozatím určitě začátek minulé sezóny. Po perfektně rozjeté letní přípravě jsme těsně padli v CHL a už se to s námi táhlo dál. Každopádně očekávání klubu bylo nepřiměřené kvalitě kádru.

Máte ještě nějaké cíle, případně vysněný klub?
M. Ř. st.: Kdybych neměl cíle, tak už bych to asi nedělal. Pro každého trenéra je cíl nejvyšší. Poskládat dobré mužstvo, hrát dobrý hokej a dostat se co nejvýš. Pro mě je ještě obrovskou motivací trénovat národní mužstvo. Je mi jedno, jestli slovenské nebo české, ale tohle je takový vrchol každého trenéra. A vysněný klub jsou asi Pardubice. To je klub, který mě nastartoval a vzal mě jako domácího. Chtěl bych si tedy ještě stoupnout na střídačku Pardubic.

M. Ř. ml.: Já těch cílů mám poměrně dost. (smích) Po celou tu trenérskou kariéru jsem šel každou sezónou nějakým způsobem nahoru. Loňská se nevydařila, a tak se soustředím na to, abychom s Litoměřicemi udělali co nejlepší výsledek. Jak pro tátu jsou vysněným týmem Pardubice, tak pro mě to je asi Hradec. Tam jsem dostal šanci do dospělého hokeje, tam jsem se nějakým způsobem zviditelnil. Takže pro mě je srdcová záležitost Hradec.

Jak se vám spolu trénovalo v Pardubicích? Nevadilo vám rodinné pouto?
M. Ř. st.: Vzali jsme to naprosto profesionálně. Nějaké táta a syn nehrálo roli. Nějaký prostor jsem mu dával, ale rozhodování jsem si nechal pro sebe. Do toho rodina nepatří, takže jsme k sobě přistupovali jako kolegové.

M. Ř. ml.: My jsme se tam sešli v docela složité pozici, ale mužstvo reagovalo parádně. Jenže bylo vidět, jaké měl klub problémy a to se odráželo i v průběhu sezóny, která už tak dobrá nebyla. Myslím, že naše spolupráce fungovala výborně. Byli jsme si spíše oponenty, což nás mohlo jedině obohatit. Mohli jsme se o tom víc bavit a mohl jsem do toho také víc kecat. (smích)

M. Ř. st.: Báli jsme se jeden druhého, tak proto jsme na sebe dávali pozor. (smích)

Stoupli byste si ještě spolu na střídačku?
M. Ř. st.: Já s tím nemám problém, ale myslím, že Milošova cesta je už někde jinde. Cítí se jako hlavní trenér. Jedině, že bych já dělal asistenta. (pousměje se)

M. Ř. ml.: Proč ne? Já bych do toho šel. Otázka je, jak by to bylo postavené, kde by to bylo.

M. Ř. st.: Je důležité, aby nám někdo věřil, že dokážeme odvést kvalitní práci. Protože si lidé myslí, že když je Miloš můj syn, tak ho tam chci jen kvůli tomu. Přitom to tak vůbec není. Já ho beru jako profesionálního trenéra a něco víc jak asistenta. Vždycky v toho asistenta musíte mít neskutečnou důvěru. Já jsem naštěstí většinou měl asistenty, kterým jsem naprosto důvěřoval a oni mně. Taky by se musel najít někdo, kdo by nás chtěl.

M. Ř. ml.: V tom si myslím, že byla také příčina. Táta má velké renomé a myslím, že Pardubice mu v tu chvíli určitě nedaly takový prostor a kompetence, aby se dalo něco v klubu změnit.

Jak se stalo, že jste se sešli v Pardubicích?
M. Ř. st.: Potřeboval jsem někoho, komu bych stoprocentně důvěřoval a nebyl nikdo, s kým bych do tak těžké práce šel. Je něco jiného, když jdete do nějakého týmu, kde je pohoda a když jdete do organizace, která je na vážkách a je tam nepořádek mezi některými lidmi, tak potřebujete mít za sebou oporu. My jsme se ani nějak nedomlouvali, spíš jsme se sami sebe zeptali, jestli spolu můžeme dělat a jestli máme chuť. Miloš řekl, že ano, tak jsme to dali dohromady.

Voláte si během sezóny a radíte si?
M. Ř. st.: Samozřejmě a řešíme nejen rodinné záležitosti, ale i hokejové.

Je něco, co byste si jeden od druhé vzal?
M. Ř. st.: Mládí. (smích) Od každého člověka, se kterým děláte, si můžete něco vzít, když nasloucháte a díváte se. Takhle jsem to měl nastavené celý život. Vzal jsem si něco i od obyčejných ledařů, kteří mi řekli svůj názor. Miloš je daleko studovanější a daleko „chytřejší" pro hokej a myslím, že když do toho zapojí víc srdíčko, tak ta jeho kariéra půjde nahoru. Záleží také na štěstí, jestli mu někdo nabídne práci a bude za ním stát. Což je v dnešní době velice důležité.

M. Ř. ml.: Já jsem se vždycky snažil si vzít zkušenosti, které posbíral po celou kariéru a uplatnit je u mě. I některé špatné zkušenosti, které zažil, jsem se snažil si vzít a předejít takovým problémům, ale ne vždy to tak jde. A co se týká vlastností, tak bych si vzal jeho dominantnost a tvrdost za každých okolností. Ale k tomu asi člověk musí dojít sám postupem času a musí si nejdřív udělat jméno.

Miroslav Kejmar