Starý kalendářní rok končí a přichází čas bilancování. Jak byste právě dobíhajících dvanáct měsíců zhodnotil z pohledu kališnické mládeže?
Rok 2020 byl nejen ve sportovním světě zcela mimořádný. Nikoho z nás ani v nejbláznivějších představách nenapadlo, že by mohlo nastat něco podobného jako celosvětová pandemie. Na začátku roku jsme měli slušné výsledky, juniorka i dorost dlouho bojovaly o nejvyšší příčky a možnost poprat se o postup do vyšších soutěží. Povedl se nábor a děti se začaly zařazovat do struktury klubu. Zbývající část roku už se pak moc pozitivně hodnotit nedá. Během prázdnin se nám sice povedlo díky společnostem Gardenline a Střída Sport zajistit nové dresy pro celou mládež, ty jsme si ale bohužel zatím moc neužili.

Kvůli epidemii koronaviru vznikla různá bezpečnostní opatření, která se ve velké míře dotkla i celého hokeje. Výjimkou nebyla ani mládež, jež nemohla dlouho ani trénovat. Jak se s tím klub popasoval?
Na jaře jsme byli všichni překvapeni. Naštěstí zákazy přišly v době, kdy už soutěže většinou končily a sezona se blížila ke konci. Děti dostaly pár dní volna, a pak jsme začali hledat cesty k tréninku ve vzdáleném prostředí. Omezení jsou velkým problémem pro všechny, nikoliv pouze pro sport. Spousta věcí a postupů, které se vždy zdály samozřejmé, ztratily během několika málo minut smysl a v tuto chvíli si nikdo nemůže být jistý ničím. A opět se to netýká jenom sportu. Nevím, jestli někdy někoho napadlo, že se může odložit o rok takový podnik, jako je olympiáda, že se může zrušit mistrovství světa, že se přeruší obrovské ligy NHL či NBA, že se ukončí evropské hokejové ligy. Spoustu věcí si nikdo nedovedl představit.

Během pauzy museli trenéři trénovat online, děti absolvovaly různá individuální cvičení. Jak jste byli spokojení s tímto modelem a aktivitou mladých hráčů a hráček?
Na jaře jsme se s možnostmi tréninku online víceméně seznamovali a zvolili cestu předepsaných tréninkových plánů. A dá se říct, že ve stejném duchu jsme pokračovali i na podzim. Osobně nevidím v online trénování velké výhody, navíc se liší kvalita vybavení a dostupnost internetu u jednotlivých rodin. Raději jsme na podzim vytvořili ve spolupráci s kondičním trenérem Martinem Iterským videotéku pro naše trenéry, resp. hráčky a hráče. K tomu trenéři dostali k dispozici metodické materiály. Začali jsme dělat trenérské výzvy a motivační videa. Šéftrenér mládeže Vladimír Domin se po konci trenérské kariéry může solidně živit jako youtuber. Začali jsme také více využívat výhody našich komunikačních systémů – ať už je to KIS nebo Google Workspace, kde mají nově všichni trenéři své klubové e-maily. Prostřednictvím tohoto systému jsme organizovali pravidelné online schůzky s hráči namísto online tréninků. Mluvím v minulém čase, ale bohužel je to opět realita příštích dnů.

Díky velkému úsilí mohla mládež v závěru listopadu a v prosinci trénovat na venkovní ploše v Povrlech. Jak náročné bylo hřiště zařídit a připravit?
Koukal jsem do poznámek a první kontakt s provozovatelem ledové plochy v Povrlech proběhl již první týden v říjnu, kdy se začínala omezení zpřísňovat a čísla byla stále horší a horší. Přiznám se, že ze začátku jsme to hlavně řešili kvůli A týmu, protože profi sportovci měli povoleno trénovat pouze venku. Poté se k tomu připojila reprezentační dvacítka. Přesně ve chvíli, kdy jsme se dohodli, ale dostali profesionálové výjimku na trénování v halách. A tak jsme postupně začali připravovat plán pro mládež. Po umožnění cestování na venkovní sportoviště jsme okamžitě začali trénovat v režimu jeden trenér – jeden hráč, protože společně mohly sportovat pouze dvě osoby. Postupně se omezení rozvolňovala, až jsme se dostali na tréninky pro celé týmy v době, kdy se uvnitř smělo trénovat pouze v deseti a s rouškami. A teď už se zase vracíme zpátky do režimu 1+1, což je něco absurdního. V tu chvíli má jedna osoba prostor cca 800 m² plochy.

Do tréninků se museli zapojit i rodiče. Ať jako asistence při domácím cvičení, tak jako odvoz a servis do Povrl. Jak to podle vás zvládli a jak vzájemná spolupráce fungovala?
Klobouk dolů přede všemi. Doba není jednoduchá pro nikoho a každý má svých starostí až nad hlavu. Rodiče se často musejí věnovat nejen své práci, ale také suplovat školu a vozit děti na tréninky či s nimi trénovat doma. I proto jsme chtěli rodičům trénování v Povrlech zpříjemnit a dokud jsme mohli trénovat po celých týmech, tak jsme vypravovali pravidelné autobusy pro vybrané kategorie. U těch nejmenších je samozřejmě stále nutná asistence rodičů, naopak nejstarší kategorie jsou již většinou mobilní a umí se dostat z bodu A do bodu B bez asistence rodiny či klubového autobusu. Přístupu rodičů si nesmírně vážíme a děkujeme jim, protože bez nich bychom se mohli stavět na hlavu a děti by seděly doma na zadku.

Trenéři častokrát dostali od rodičů nějaké dobroty nebo pití na zahřátí. Jak si těchhle drobností vážíte?
To jsou samozřejmě příjemné záležitosti a ukazuje to, že i tato šílená doba přináší spoustu pozitivních zkušeností. A občerstvení od rodičů pro trenéry, kteří v cizím prostředí pracují s jejich dětmi, je toho zářným příkladem.

Venkovní led jste mohli využívat jako jeden z mála týmů. Byly s tím spojeny i nějaké výraznější těžkosti?
Venkovní plochu jsme začali řešit již na začátku října a jsem občas v šoku, když si někdo na konci prosince vzpomene, že by tam taky mohl trénovat a různými cestami se snaží vystrnadit naše děti a odmítá přijmout to, že jsme byli první a rozhodujeme my. Aktuální kapacita není dostačující ani pro naše děti a mrzí mě, že nemůžeme všem nabídnout stejné podmínky, což je samozřejmě nespravedlivé, ale aby se na všechny děti dostalo dle jejich potřeb, tak bychom v Povrlech potřebovali ještě tak 3 plochy. Věřím, že toto rodiče i děti pochopí. Opravdu pro ně děláme maximum.

Pravidla a omezení se neustále měnila. Co na veškeré organizaci mládeže v uplynulých měsících považujete za nejnáročnější?
Neustálé změny pravidel a reakce na ně. Od března došlo k tolika změnám v omezeních, že už se v tom občas ztrácím a mám obavy, aby mi neuniklo něco, co nám může uškodit nebo naopak pomoci. Čísla některých krizových opatření si dodnes pamatuji nazpaměť, protože jsme je zkoumali ze všech úhlů. Ale špatné je, že v pondělí nevíte, jak to bude v úterý a když už to v úterý vypadá dobře, tak se to změní ve středu. Teď jsem si dovolil připravit rozpis na 14 dní dopředu a vydržel dva dny. Nejdříve se nám podařilo vyjednat výjimku ohledně počtu osob na sportovišti s KHS a následně se PES ocitl zpátky v 5. stupni.

Mládež moc dlouho soutěže nehrála, ale přesto. Jak byste zhodnotil začátek sezony z pohledů výsledků?
Opravdu se nestihlo moc zápasů, takže objektivně není co hodnotit. Svými výsledky nás nikdo moc nepřekvapil, dobře se vedlo dorostu i juniorce. Postavili jsme všechny věkové kategorie, bohužel některé ani nestihly vyzkoušet nové zápasové dresy.

Jak moc velký problém je fakt, že děti na relativně dlouhou dobu vypadly z tréninku a zápasového rytmu?
Rozhodně to není nic jednoduchého ani pro děti, rodiče a ani pro trenéry. Děti zcela vypadly z nějakého pevného řádu. Najednou nemají školu, tréninky, kroužky a další aktivity, které naplňovaly jejich dny. V karanténě se probudí, sednou k počítači a závislost na počítačích, mobilech, tabletech se neustále zvyšuje. Zcela se jim změnil denní rytmus a bohužel to u některých jedinců může být problém do budoucna. V době, kdy mají být aktivní, tak sedí v pyžamu u počítače, cpou do sebe sladkosti, colu a když se neučí, tak sledují na youtube. Pak přijdou po delší době na trénink na ledě a po deseti minutách mají hlavu přes mantinel a snaží se rozdýchat nevolnost. Ne každému se to podaří. Štěstí, že v Povrlech nejsou dokola plexiskla.

Zaznamenali jste v průběhu podzimu nebo i v přípravě úbytek hráčů? Že se například někdo rozhodl, že za stávajících podmínek skončí?
Vím o pár dětech, které už nejspíš pokračovat nebudou. Další jsou na vážkách. To samozřejmě souvisí se změnou denního rytmu. Začala se projevovat lenost a někteří zjistili, že jim sport nikterak nechybí. Jinak si nedovedu vysvětlit, že o pár dětech jsme skoro dva měsíce neměli žádné zprávy, nepřipojovaly se do online hovorů, nesledovaly KIS a tréninkové plány a k tréninku na ledě se připojily až po 14 dnech, kdy zjistily, že se vlastně už něco děje. Ale na druhou stranu jsou zde děti, které by na ledě byly od rána do večera a právě pro ně jsem rád, že můžeme být na ledě. Když jim tu možnost dáme, tak nám za to utrhají ruce a mají z toho ohromnou radost. To je to hlavní.

Tradiční Týden hokeje se letos uskutečnil online a neproběhl žádný nábor. Jaké to může mít důsledky, že se nekonal klasickým způsobem?
Mám obavy nejen o klub, o hokej, ale o celý sport. Nejsou kurzy bruslení, náborové tréninky, nemáme možnost nové zájemce oslovit a vypěstovat v nich vztah ke klubu a hokeji. Obávám se, že z toho může být pořádný celospolečenský problém. Děti si na sport nezvyknou, nebudou ho chtít dělat, a to s sebou přináší spoustu navazujících komplikací – obezitu, civilizační choroby, neznalost týmového chování, schopnost fair-play a další. Dnes se sice řeší aktuální problém, ten ale způsobí ještě větší problémy v příštích letech. A bude na nás všech, jak se s tím dokážeme poprat a co vše uděláme pro to, aby se sport stal zase přirozenou součástí dětských životů. Je také na nás, kteří s dětmi pracujeme, abychom je přivedli zpátky ke sportu a postarali se o ně. Hlavně nesmíme ztratit naději a nadšení.

AUTOR: MARTINA KRAMEROVÁ