Pohádky květinové víly – kapitola 13. Chráněná oblast květinové říše

„Neplakej, Rozárko,“ zašeptá, pohladí ji na tvářičce a stírá jí její slzy.
„Já už nemůžu dál. Nechci jenom celý život před někým, nebo něčím utíkat. To přece potom není život, Jeníčku.“
„Já vím, ale věř. Víš, že víra i hory přenáší,“ povídá Jenda a usmívá se na ni – na tu nejhezčí bedlu z celého lesa.
„Nevím. Už takto utíkáme před těmi pytláky hodně dlouho. A pořád je to stejné. Anebo ještě horší. Neustále je nás míň a míň.“
„Máš pravdu. Vůbec nevím, kde jsou mí přátelé. Zda stačili utéci, nebo je lidé použili do houbové omáčky či polévky,“ zasteskne se mu po věrných druzích.
„Musíme s tím něco udělat. Přece to tak nenecháme, Jení,“ povídá mu.

„Víš, že máš pravdu. Pojď, vydáme se hned na cestu, ať dojde ke spravedlnosti.“
„Ale kam chceš jít?“
„Navštívíme květinovou vílu v jejím paláci a svěříme se jí s tím, co nás trápí. Třeba nám bude moci podat pomocnou ruku. Vždyť jsme obyvatelé její říše.“
„Jeníčku, ty jsi génius. To je skvělý nápad! Liliana má laskavé srdce, snad nás vyslechne,“ dodá Rozárka a utíkají spolu ruku v ruce přímo do paláce.

Pohádky květinové víly – kapitola 12. Pan Špenát

Je pravé poledne a Liliana se vrací ze své procházky – právě včas k obědu. Dříve než stačí usednout ke stolu, vyruší ji věrný skřítek Ručička, který přivádí dva návštěvníky.„Omlouvám se, Liliano, že vyrušuji v době oběda, ale máš tu návštěvu,“ povídá skřítek.„Tak je uvítej, ať jdou dál. Přece je nenecháš čekat,“ odvětí Liliana. „Jistě, královno.“„A potom se můžeš jít najíst a odpočinout si.“„Ano, děkuji,“ dodá a zve houbičky dál.

„Zdravím vás, milí přátelé, co vás k nám přivádí?“ zeptá se Liliana, jakmile spatří Rozárku a Jeníka.
„Přišli jsme tě, královno, poprosit, jestli bys nám nepomohla. Všechny houby v tvé říši musí denně utíkat a schovávat se v těch nejmazanějších úkrytech, které znají, neboť nás chodí loupit lidé a pytláci, kteří si z nás dělají houbové lahůdky. Je nás míň a míň,“ říká Jenda.
„Ztratili jsme mnoho přátel. A jestli to takto půjde dál, zemřeme i my, a nakonec uhynou i všichni ostatní,“ přidává se zoufalá Rozárka.

Pohádky květinové víly – kapitola 11. Fialka a Zvoneček

„Přátelé, musím říct, že chodím na toulky říší dvakrát denně, a ještě jsem na žádné pytláky nenarazila. Ale když to tak je, musíme s tím něco udělat. Pojďte, posaďte se a najezte se, co je vám libo. Alespoň naberete sílu,“ povídá Liliana. „Děkujeme ti, květinová vílo, ale nechceme tě zdržovat nebo obtěžovat,“ konstatuje Rozárka. „Jen se neostýchejte a pojďte. Najíme se všichni společně. Jste tu vždy vítáni,“ odvětí a Rozárka s Jeníkem usedají ke stolu. Skřítci přinesou také sladký dezert, na kterém si jedlíci pochutnávají.

Při odchodu jim Liliana dává uzlík dobrého koláče s sebou a ujišťuje je, ať se nebojí, že vše zařídí. A jak řekla, tak i učinila. Ani ne do týdne byla říše oplocena zeleným živým plotem, před nímž stála pamětní deska s nápisem. Chráněná oblast květinového království. A od té doby žili Rozárka, Jeníček i jejich přátelé v poklidu a míru.

Autor: Jitka Ježková