Krásnolipský dobrovolný hasič Václav Danita má za sebou řadu náročných zásahů. Například při povodních v Děčíně nebo velkém požáru lesa u Mariiny vyhlídky v Jetřichovicích v roce 2007.

Jak dlouho jste hasičem?
Záleží na tom, jakým hasičem myslíte. Jako člen sdružení jsem hasičem od roku 1982, tedy od mých sedmi let, kdy se smělo vstupovat. Členem jednotky jsem od 18 let od roku 1993. To jsem se stal strojníkem, ale neřídil jsem auto. Řidičák na náklaďák jsem si udělal ostudně až ve 42 letech. Když později došlo k personálním změnám na městském úřadě a následně i u hasičů, si mne tehdejší velitel vybral jako svého zástupce. Tím jsem byl zhruba jedenáct let a v roce 2016 jsem se stal velitelem.

Spousta lidí říká, že to, co dělají, chtěli dělat od dětství. Měl jste to také tak?
Asi to nebylo, že bych chtěl. To prostě nějak vyplynulo. Tatínek byl u hasičů, takže mne k tomu vedl. I ten dětský hasičský kroužek jsem měl ne z donucení, ale očekávalo se, že tam budu chodit. Sice jsem měl ještě jako dítě krátké období, kdy mne to nebavilo, ale znovu mne to chytlo, vrátil jsem se a bez přestávky jsem vydržel až dodnes.

Co vás u hasičiny tak drží?
Dneska se tomu říká, že je člověk blbec. Ale já mám chuť pomáhat a dělat něco pro své okolí. A to mne zatím nepřešlo. Sice se člověk setká i u zásahů s někým, kdo pro to nemá pochopení, ale ani to mne neodradilo. Třeba když jedete k zásahu, máte auto vážící 22 tun a chcete po někom, aby s osobákem couvnul, tak jsou někteří lidé schopni říct: Jděte dělat něco rozumného.

Jak na vás lidé reagují?
Naštěstí předchozí případ je spíše výjimečný, většinou pociťují vděčnost, když se objevíme. A to nejen u zásahů, ale třeba když jedeme jen vyčerpat lidem zatopený sklep. Poslední dobou se to hodně, ale opravdu hodně zlepšuje. Třeba loni jsme zasahovali u chlapečka, který se zabouchnul doma. Zaplať pánbůh jsme nemuseli dovnitř vniknout násilím. A zatímco my jsme pobíhali okolo a hledali, kudy se dovnitř dostaneme, policajt si přes dveře s chlapečkem povídal a přesvědčil jej, aby sám odemkl. Druhý den nás čekalo nádherné překvapení, když nám maminka toho chlapečka přišla poděkovat a přinesla koláče. To bylo hezké.

Napadlo vás někdy se na hasičinu vykašlat?
Takové chvilky byly vždycky po nějakém zásahu, kdy se něco nepovedlo, něco bylo špatně nebo jsme se pohádali. Vždycky to bylo jen chvilkové na pár hodin nebo do rána, než jsem se z toho vyspal. Neměl jsem nikdy období, že by mne to drželo déle.

Chtěl jste někdy od dobrovolných hasičů odejít k profesionálním hasičům?
Napadlo mne to po vojně, někdy v roce 1996 nebo 1997. Tady v okolí nebyla práce a tak jsme s kamarádem uvažovali, jak se zařídit dál. Tak jsme to byli zkusit. Dokonce nám řekli, že by nás vzali. Kolegu, který byl profesionální řidič, toho by brali hned, mne později. Když jsme osobně viděli, jak to tam funguje, tak jsme se rozhodli, že tohle opravdu není naše budoucnost. Asi jsme měli pech na stanici, kde to fungovalo vojenským režimem.

Máte ještě jako velitel hasičů před sebou nějaké své nesplněné sny?
Je spousta věcí, které bych chtěl dotáhnout. Dlouho jsem měl sen, aby byla opravená hasičárna a my se mohli vrátit z nájmu do svého. To se mi splnilo.