Hostitelé byli galantní. Ani jednou se jim nepodařilo překonat brankáře FK Baumit Romana Valeše (6. 3. 1990), přestože si vytvořili čtyři velké šance. Valeš (reprezentant ČR 21) byl proti. Zákroky, za které si vysloužil potlesk ze strany 1430 diváků.

„Škoda, že nám to do jeho brány alespoň dvakrát nepadlo. Nicméně Roman prokázal, že je výjimečný talent,“ smekl před jabloneckým gólmanem trenér SK Marián Řízek.

„Od první minuty jsme šli zodpovědně za postupem. Díky tomu jsme zvládli herně taktický scénář. Dostali jsme se hlavně v první dvacetiminutovce do tříbrankového vedení. Díky tomu jsme v dalším průběhu – relativně – mohli předvádět fotbal ve své režii,“ uvedl kouč vítězů František Komňacký a dodal:

„V sestavě jsem přitom nedělal zásadní změny. Náš kádr zase není až tak široký, abychom si mohli povolit. Natož abychom se tady Pod lipou prezentovali béčkem. Takže ti hráči, které jsem do utkání poslal místo tradičních opor Špita, Beneše, Pitáka, Kovaříka ukázali, že do mužstva patří. Pakliže všechno sečtu, jsem spokojen – nejen proto, že jsme ve 3. kole. Jinak bych k průběhu dodal, že až na dva zákroky se hrálo v duchu fair play. Takže – co víc jsme si od tohoto duelu mohli přát.“

„Kdyby střetnutí skončilo 4:8, byli bychom spokojenější. Proč se tak nestalo, to jsem zmínil výše. Souhlasím s Františkem Komňackým, že se o všem rozhodlo slepenými brankami v rozpětí šesti minut. Jablonečtí pak diktovali tempo. My jsme v některých pasážích vypadávali trestuhodně z herního rytmu. Vedle té šestiminutovky ještě v samotném závěru zápasu. Musím se opakovat – škoda, že jsme nedali alespoň jednu ze svých čtyř, pětí příležitostí. Valeš byl proti zákroky prvoligových parametrů.

Musíme rychle na nepovedený duel zapomenout. Potřebuji, aby se kluci plně koncentrovali na neděli, kdy hostíme v ČFL libereckou rezervu, která do ročníku vstoupila úspěšně,“ dodal Marián Řízek. Na otázku, proč nedal příležitost základní sestavě SK zareagoval: „Takové názory beru v potaz. Pakliže bylo řečeno A, je zapotřebí zodpovědět i B. Mám k dispozici čtrnáct lidí. Proto jsem volal trenérovi Petrovi Radovi do naší teplické farmy, jestli by nám nevypomohli oni (představili se, ale nepřesvědčili Siva, Vaněk, Pícha, Jungr Melunovič – všichni v základu) alespoň dvěma plejery.

Už proto, že jsem neměl k dispozici třeba Obrtlíka, či Lukáška, kterého zlobí koleno. Chápu, že někteří kluci se mohli cítit uraženi, ale s kolegou Pavlem Dohnalem jsme jednali podle svého nejlepšího vědomí a svědomí. Nakonec i ten výprask se jistě ukáže jako k něčemu dobrý – zejména pro ty z hráčů, kteří si musí pro příště uvědomit, že je zapotřebí ku prospěchu mančaftu běhat, komunikovat mezi řadami, jak trefně poznamenal František Komňacký, i v albánských vedrech. Pakliže je opak pravdou, narodí se osmigólová katastrofa.“

Mojmír Strachota