Legenda Lukaveckého fotbalu, Ctirad Udatný, má za sebou bohatou fotbalovou kariéru. Bezmála 570 utkání odehrál jednapadesátiletý fotbalista za obec Lukavec na Litoměřicku. „Byla vynikající, prostě skvělá,“ ohlíží se za svou kariérou Udatný.

Jaké máte vzpomínky na své fotbalové začátky?
Vzpomínky na fotbalové začátky mám nádherné. K fotbalu mě přivedl můj tatínek Oldřich. Podporovala mě hodně i má skvělá maminka Marie. Ale také babičky, dědečkové i strýčkové. Rád vzpomínám na velkého kamaráda od dětství Stanislava Kavku. Začínali jsme spolu v Lukavci myslím, že už v necelých šesti letech v žákovské kategorii. Rád vzpomínám na svého strýce pana Poříze, trenéra pana Šeredu, a také na první párky a Kofolu v hospodě po zápasech.

Začínal jste v Lukavci, proč zrovna v tomto klubu?
Narodil jsem se sice v Litoměřicích, ale v Lukavci jsme bydleli a prožil jsem tam i své skvělé nejen fotbalové dětství. Na ty bendy hokeje, bruslení na rybníku, chození na lusky, na třešně, hraní na okýnka, fotbalová báčka se nedá nikdy zapomenout. Nebyly žádné mobily, žádné počítače, užívali jsme si to vše od rána do večera. V létě i v zimě se nám nechtělo vůbec domů. Do první třídy jsem ještě nastoupil v Lukavci, ale od druhé už jsem do školy chodil v Lovosicích.

Na jakém postu jste začínal?
Hrál jsem vždy a všude většinou v útoku. V žácích jsem začínal na levém křídle číslem 11. Ale postupně jsem vypomáhal i v záloze a dokonce jsem si i zahrál pár zápasů na pravém beku a na stoperu.V Lovosicích jsem měl oblíbenou 7, v Medvědicích číslo 9 a v Lukavci nejoblíbenější 10.

Kdo byl vaším fotbalovým vzorem?
Můj největší vzor byl od malička můj tatínek, který uměl do balonu plácnout stejně levou i pravou nohou, což jsem vždy u něho obdivoval. Kopal skvěle rohy z obou stran. Já měl a mám levou nohu o poznání slabší.

Vzhlížel jste k otci i v pozdějším věku?
Ano určitě. Tatínka jsem uznával pořád, měl z něho velký respekt a měl jsem ho moc rád až do jeho smrti v roce 2009. Byl to tenkrát pro mě obrovský šok. Chybí mi, nosím nebo nosil jsem po něm na zádech jeho oblíbenou 10.

Kterými kluby jste prošel?
Začínal jsem v Lukavci v žácích někdy v roce 1975. Zde jsem pak hrál i za dorost. V necelých osmnácti letech, v lednu roku 1987, jsem přestoupil do Lovosic, které mě chtěly už daleko dříve. Byl to celkem velký skok ze IV. třídy do I.B třídy. V Lovosicích jsem stihl ještě v témže roce odehrát půl roku krajský přebor za tamní dorost, kde jsem byl dokonce nejlepší střelec jara.

Pak jste hrál za Terezín, že?
Ano, byla to doba mé základní vojenské služby, kde jsme každou sezónu postupovali až do krajského přeboru. V roce 1991 jsem přestoupil z Lovosic do Medvědic, kde byla tehdy moc skvělá parta. Nikdy nelituji tohoto roku a půl v této zapadlé vesničce, kde lišky dávají dobrou noc. V roce 1992 jsem vrátil na rok do Lukavce, abych v roce 1993 znovu přestoupil do Lovosic. V nich jsem vydržel do roku 1996, kde jsem odehrál svůj poslední zápas v krajském přeboru. V srpnu 1996 jsem se nadobro vrátil zpět do Lukavce, kde jsme z okresu dvakrát postoupili do I.B třídy, kterou jsme několik let se ctí hráli. To byl v Lukavci můj strop. Můj tatík hrál v Lukavci o třídu výš, zahrál si čtyři roky I. A třídu v letech 1972 až 1976.

Jaké vzpomínky máte na sezónu 93-94 a postup s Lovosicemi?
Asi ty vůbec největší. Já přišel zpět do Lovosic z Lukavce ze IV. třídy s cílem vybojovat postup z I. A. třídy do krajského přeboru. Byl to ohromný skok z pralesa, ale nějaké zkušenosti jsem už měl. Příprava se mi nadmíru herně i střelecky povedla a hlavně, vyhýbala se mi zranění.

Jak šel fotbal skloubit s prací?
U posunu ČD mi vycházeli maximálně vstříc. Uvolňovali mě, kdy to šlo a na vedoucího posunu pana Václava Novotného z Čížkovic budu hodně dlouho v dobrém vzpomínat.

Dařilo se vám střelecky?
Hned v prvním mistrovském zápase proti Svádovu jsem skóroval a pomohl tak k výhře 1:0. Pak jsem ještě v této sezóně přidal 28 branek a ve 29 mistrovských zápasech se mi tehdy podařilo vsítit 29 branek. Pomohl jsem tak Lovosicím k postupu do vytouženého krajského přeboru. Pan trenér Jan Janda dal tehdy dohromady skvělý tým a skvělou partu, na kterou nikdy nezapomenu.

Proč vám k srdci nejvíce přirostl Lukavec?
Lukavec byl a vždy bude má srdeční záležitost. Nedám na něho nikdy dopustit. Ať už díky mému otci nebo mé rodině, která je tak nějak od malička s Lukavcem spjatá. Bratr Martin hrál za Lukavec, bydlí tu má sestra Šárka s dcerou Barunkou. Určitě je to i díky současnému prezidentovi klubu panu Tomáši Šenfeldrovi, což je mimo jiné nynější starosta Lukavce. Myslím, že nám ho lidé z okolí závidí a ti neznalí, co jezdí kolem, ho i dost často obdivují. Nikdy také nezapomenu na pana Miroslava Kuperu, bývalého předsedu. Taktéž skvělý, obětavý člověk, srdcař a výborný parťák, který zemřel v pouhých 54 letech v roce 2007.

Profesionální fotbal vás nikdy nelákal?
Já jsem vždy hrál tam, kam mě táhlo srdíčko. Samozřejmě jsem chtěl hrát něco výš a vždy jsem záviděl tajně Slávovi Robouskému, že on hrál divizi a já jen krajský přebor. Ve fotbale jsem toho zažil spoustu a nelituji žádné minuty ať už ve IV. třídě, okresním nebo krajském přeboru. A nabídky tenkrát nějaké byly, myslím, že z Třebenic, Milešova, Litoměřic a Brozan.

Byl jste spíše střelec nebo přihrávající hráč?
Řekl bych, že určitě od narození střelec, ačkoliv jsem ve znamení ryby(smích). Střelecký a fotbalový dar od boha a po otci tam nějaký je. Je ale také pravda, že jsem na spoustu branek přihrál a i nějaké spoluhráčům připravil. Luděk Nový, Robert Spálený, Standa Hamza, Milan Tintěra, Jan Šenfeldr, Jakub Kolář, Ondřej Havlíček, Michal Henzl, Tomáš Červený a další by o mých gólových přihrávkách mohli vyprávět (smích).

Jak jste si užil srpnový rozlučkový přátelský zápas, který spoluhráči uspořádali?
Užil jsem si ho moc. Nádherná akce, výhra 5:2, vstřelil jsem 3 branky, co víc si na závěr kariéry přát? Důležité bylo, že ti kluci vůbec přišli, obětovali svůj čas v dnešní hektické době. Chtěl bych tímto ještě moc poděkovat Tomášovi Šenfeldrovi, byl to hlavně jeho nápad. Dále bych chtěl moc poděkovat své mamce, přítelkyni Helence a její rodině, lukaveckým funkcionářům v čele s předsedou Pepikem Hraničkou, ale hlavně mým bývalým spoluhráčům, kteří se zúčastnili, ale i těm, kteří se z nějakých důvodů nemohli dostavit.

Dozvěděl jsem se, že děláte fotbalové statistiky. Mohl byste být konkrétnější?
Ano. Nevím, co mě to v patnácti letech napadlo, ale začal jsem si od té doby každý můj odehraný mistrovský zápas psát do sešitu o velikosti A4. Mimo to jsem s pomocí Míry Kupery a Jirky Glogovského, kteří už jsou ve fotbalovém nebi, dal dohromady i statistiky všech spoluhráčů a vůbec všech výsledků Lukavce někdy od 80. let. Těch velkých sešitů mám asi už sedm. Dále vedu statistiky všech hráčů Lukavce někdy od 80. let až do teď.

Statistiky si tedy vedete v papírové podobě?
Vedu si je hlavně papírově, ale něco málo mám už i v elektronické podobě.

Co vás celý život motivuje k tomu, že jste neopustil svět fotbalu?
Fotbal mě nadchl již od útlého dětství a baví mě do dnes. Rodiče mě k němu vedli a nejen k němu, všeobecně ke sportu. Byli a jsou fotbalovými a hlavně sportovními fanoušky a nadšenci. Motivace u mě je pořád, dokud bude sloužit zdraví.

Když se ohlédnete za svou fotbalovou kariérou, jaká byla?
Byla vynikající, prostě skvělá.