Tomu, co tvrdíte, nerozumíme. Nejsme totiž na memoriálu poprvé a vždy jsme, byť podvědomě, cítili, že jste se pořadatelské role zhostili s obdivuhodným zaujetím, které nebylo možné přehlédnout.

Podobné uznání potěší. Představuje však pouze jednu stranu mince. Tu druhou pak poznatky všedního dne. Jednorázové akce a získávání nových členů do našeho oddílu se v reálu diametrálně liší.

Nábor představuje běh na dlouhou trať, že?

Dělat v současnost na vesnici fotbal, jakýkoliv sport, představuje skutečně celou řadu nevšedních starostí. Především nábor mladých je často oříšek. Přitom se nesnažíme do naší kabiny získávat mladé za každou cenu. Snažíme se jim ukázat, jak je pohyb na zdravém vzduchu pro ně prospěšný.

Čímž naznačujete, že se kluci přece jen čas od času zajdou podívat na trénink svých kamarádů?

Přesně. A tak vidí, že jde pouze o to, aby udělali od počítače malý krůček a místo vysedávání doma je tu možnost si s chutí kopnout do meruny. Domnívám se, že taková cesta od techniky ke sportu má smysl. Už v několika případech jsme se přesvědčili, že to jde.

K podobné psychologické taktice byste určitě chtěl dodat co?

Pouze to, že nejde o zázrak, ale přirozenost v rozhodování všedního dne. Když za vámi s odstupem času některý z těch klučinů přijde a ptá se, jestli může přivést kamaráda, uvědomíte si, že jste nekalkuloval jenom v teoretické, ale i v praktické rovině.

Co drží Honzu Válka po více než těch uvedených letech v kabině, na hřišti a ne u počítače?

Vedle toho, co jsem už zmínil, především chuť sám sobě vyčistit hlavu od starostí, který den přinese. Každý, kdo jen trochu přičichl k jakémukoliv sportu ví, o čem mluvím. S fajn partou i já velmi rychle zapomínám na problémy, s nimiž se ve své profesi každodenně setkávám.

Vraťme se ještě k náboru talentovaného mládí. Co je pravdy na tom, že si mnozí myslí, máme na to, abychom si jednou kopli vyšší než jen IV. třídu?

To je pravda. Tyhle klučiny přesvědčit o tom, že je nutné začít od píky, není až tak snadné. Dostanete-li se jim ovšem na kobylku tím, že se snažíte přemítat o budoucnosti jejich rozumem, dají se zlomit a začnou i oni s námi chodit pravidelně trénovat.

Při memoriálu, když jsme se procházeli kolem zaplněných laviček, jsme velmi často zaslechli jména Honza Válek, Zdeněk Strach, Petr Čermák, Pavel Pružina, Milan Košinár, Jaroslav Koubek, všudybyl Lipš a další.

To byly, jsou a věřím, že i nadále budou opory ctiněvské kopané. Jejich seznam by měl být ovšem mnohem delší. Všem bych moc rád i touto cestou poděkoval. Za obětavost a především za nezištnost, s níž pro svou i tu naši generaci žili a žijí. Bez jejich elánu by naše hřiště dávno zarostlo plevelem. Znovu bych rád zopakoval velkou prosbu adresovanou především těm, kteří se při svém rozhodování přecenili a zjistili, že by neškodilo začínat od základů doma, v naši prima partě. Mohu je ubezpečit, že je velmi rádi mezi sebou přivítáme.

Mojmír Strachota