Hned při prvních odpovědích jsme pochopili, že i oni, stejně jako mnozí jiní ve fotbalových oddílech, nemají ustláno na růžích.

Tím spíš jsme nemohli rozhovor otevřít jinou otázkou, než tou zásadní, a to jestli mají jako dobrovolníci pořád dostatek vůle a ochoty pracovat ve fotbale? Usmáli se a svorně odpověděli: „Kdyby byl opak pravdou, nejen my dva, ale i řada dalších by už balon dávno zakopl do autu."

Ta „řada dalších" by neměla zůstat v anonymitě ?
„Byla by jich spousta, kteří se pro náš oddíl v čase jeho existence obětovali. Jmenovat všechny patrně nelze, ale neradi bychom zapomněli na Jirku Šmidrkala seniora, jehož syn si dokonce zahrál 2. ligu. Hodně pomohli, či pomáhají Jarda Rožec a Ivan Abrt. Poklonu zasluhují všichni ti, kteří náš dres oblékali, aniž by po zápasech natahovali dlaň, nebo se předem při příchodu ptali: co za to? Pakliže jsme nejmenovali další funkcionáře, alespoň touto cestou před nimi smekáme.

Všichni fotbalisté, kteří u vás hráli, si pochvalují kvalitní trávník. Ten nemá chybu.
„Nic neděláme bezhlavě. Radíme se s lidmi, kteří vědí, co starost o dobrou hrací plochu obnáší. Peníze se snažíme shánět u lidí, kterým není osud kopané v Dobříni lhostejný."

Když jsme nedávno hovořili s šéfem sousedního SK Bezděkov Antonínem Jobem, řekl nám, že mají jistotu v zádech – v roudnické radnici. I vám pomáhá obecní úřad?
„Jsme stejně jako SK Bezděkov jednou z mála organizací v místě, která se věnuje mládeži, ale od obecního úřadu nedostáváme, přesněji řečeno nemáme nebo nenacházíme tolik podpory, jakou bychom uvítali."

Přitom s ním užitečně spolupracujete. Alespoň tak, že dáváte k dispozici své sociální zázemí pro návštěvníky sousedního areálu?
„Dostáváme za to od 15 tisíc ročně, což je částka, která nemůže pokrýt ani náklady na sezónu. To není výčitka. To jen velmi jednoduchá matematika, s níž se musíme umět poprat."

I laik si snadno spočítá, že hrát soutěž v okrese přijde ročně odhadem na čtvrt miliónu korun?
„A ten sehnat je pěkná fuška, takže v těchto souvislostech musíme poděkovat i těm, kteří, když se jede na mistrák vlastními auty, nepožadují náhrady za ne právě levný benzín!"

Vraťme se ještě k memoriálu. Vzpomenete si, kdy byl nápad hrát na počest dvou velkých klubových obětavců uveden v praxi?
„V roce 1976. Tehdy tu startovalo pět mužstev – sousední Bechlín, Račice, Horní Počaply a rezerva Roudnice. Nechyběla přitom samozřejmě ani naše jedenáctka. Dalo by se obrazně říct, že jsme startovali poprvé a zvítězili – taky poprvé a současně naposled. V dalších letech se začal zájem o náš turnaj zvyšovat. Mezi účastníky byly divizní i druholigové celky."

Možná bude následující otázka znít jako provokace, ale při šesti startujících celcích, jako tomu bylo letos, nemáte ani zdaleka tolik starostí, jako když jich tady nastupovalo šestnáct ?
„Trávník při takovém počtu dostal doopravdy zabrat. To jsme museli být v permanenci od rána do večera. Práce nás však těšila, protože i zájem fotbalových fandů byl enormní a my jsme podvědomě cítili, že se na něm alespoň částečně spolupodílíme."

Už byla řeč o rozpočtu. Nehovořili jste ovšem o tom, že do něj je zapotřebí započítat náklady na spotřebu vody a energie a na údržbu areálu.
„Budeme-li upřímní, pak z toho máme," následovalo výmluvné gesto o velké hlavě. „Přesto tady asi funguje nějaký magnet, že se sem pravidelně vrací téměř všichni členové klubu. Za to jim patří dík."

Když děkujete všem, patrně ani hráči se nestaví k existenci svého klubu lhostejně?
„Když kohokoliv z nich požádáme o pomoc, neslyšíme ne. Jde o zdánlivé maličkosti, které člověka naplňují příjemnými pocity lidské a fotbalové sounáležitosti."

Podali jsme si ruce. Místo dovětku bychom se moc rádi přimluvili u vedení obce, kdyby se přece jen v rozpočtu našlo pár drobných. Tahle parta není totiž partou sobců, ale lidí, kteří se dokážou radovat z úspěchů jiných, těmi nejmenšími počínaje. Takto vynaložené peníze určitě nevyletí oknem.     

Mojmír Strachota