Pro důkazy tohoto tvrzení jsme nemuseli chodit daleko. Jen do fotbalové farmy roudnické VOŠ a SOŠ. Vzhledem k tomu, že ho mladší i starší studenti brali se vším všudy, dokázali se probojovat (nejen pod jeho vedením) do dorostenecké divize. Milan Bokša tak zanechal na roudnické „zemědělce“ navždy výraznou stopu. Předal štafetu kolegům – Jiřímu Sedláčkovi, někdejšímu brankáři Teplic, tělocvikáři, němčináři Jiřímu Řezníčkovi, Jakubu Tesařovi, v neposlední řadě jednomu z nejzkušenějších bývalých spolupracovníků – obětavému kantorovi Pavlu Stanislavovi a dalším. Proč jde o minulý čas? Známý kormidelník totiž k poslednímu únoru na roudnické fotbalové farmě skončil. Přešel jako šéftrenér do mládežnického střediska pražské Sparty na Strahov.

Nejste jen výborný teoretik. V dorosteneckém věku jste oblékal dres Plzně, která se po léta chlubí vynikající prací s fotbalovými nadějemi.
Po Plzni jsem si ještě zahrál divizi na Břevnově pod vedením Tomáše Pospíchala.

Neovlivnil právě on vaši budoucí trenérskou filozofii?
To bych neřekl. Od počátku své trenérské kariéry jsem šel zásadně svou cestou. Tím neříkám, že jsem od jiných nepřejímal jejich nejprogresivnější myšlenky. Ne však otrocky, ale tvůrčím způsobem.

Vzal jste si poučení z práce těch méně úspěšných?
Jakékoliv nezdary mají své kořeny. Proto ani ty nehážu za hlavu. Přinášejí totiž poučení a současně varování.

Patrně víte velmi dobře, o čem hovoříte – nejen proto, že máte za sebou bohatou prvoligovou kariéru, kterou jste odstartoval v Chebu. Jak pokračovala?
Působil jsem v ostravském Baníku, Synotu, Českých Budějovicích, Mladé Boleslavi. Rád vzpomínám na Drnovice i Olomouc.

Asi proto, že jste se hned několikrát s „Drnkami“ a Hanáky probojoval do poháru UEFA?
To je vždycky výsledek kvalitní kolektivní práce.

Přesto byste nejraději z paměti vymazal právě ty necelé dvě sezony v olomoucké Sigmě?
Přestože se nám dařilo, byl jsem v závěru svého olomouckého působení odvolán. Bez zásadního sdělení faktických důvodů. Takový je však nepsaný zákon naší profese.

Zůstal jste ovšem bez angažmá. To není dvakrát příjemný pocit.
Stav nezaměstnanosti netrval naštěstí dlouho. Byl jsem pozván do Roudnice na besedu. Při té mě ředitel Nehyba seznámil se zajímavým projektem. Současně mě oslovil, jestli bych se nestal jeho součástí. Jeho nabídku jsem akceptoval. Nikdy nebudu litovat tohoto rozhodnutí. Při svém dvojnásobném působení zde jsem si potvrdil, že je mnohem rozumnější být neustále v akci, než sedět nečinně doma a čekat na nabídku.

Lze brát vaše tvrzení tak, že nepovažujete své působení pod Řípem jako ztrátu času?
Mohu dokonce říct, že mě práce u chlapců pomohla a profesně v ledasčem obohatila – nejen praxí v terénu, ale i řadou podnětů, které si z Roudnice odnáším na Strahov.

Někdejší tréninková střediska mládeže vzala za své. Ti, kterým není budoucnost českého fotbalu lhostejná, se snaží na jejich odkaz navazovat – erudovanějšími metodami. Nejen v Roudnici, ligových týmech, ale i v hnutí dole. Jako například ve Šluknovské akademii, která soustředila ty nejšikovnější ve sportovním centru Slovanu Varnsdorf. Co vy na to?
Že podobným racionálním projektům moc fandím. ŠFA přitom pro mě není španělskou vesnicí. Setkal jsem se s jejími tvůrci. Vyměnili jsme si názory. Nejen profesní, ale i kamarádské. Osobně se dobře znám s bývalým prvoligovým koučem Pepíkem Hlouškem.

Kdo vás přemluvil k tomu, že jste dal Roudnici vale?
Na tuto otázku nemám konkrétnější odpověď. Netuším, od koho vyšel první impuls. Byl jsem hned několika funkcionáři Sparty vyzýván k užší spolupráci.

Strahov jistě nepovažujete za svou konečnou. Určitě byste se rád vrátil do ligy.
Ta šance tady je. Nicméně Strahov je pro mě další velmi zajímavou a užitečnou etapou mé trenérské kariéry.

Co byste vzkázal nejen svým bývalým roudnickým svěřencům, ale i těm ze šluknovské FA?
To, že je mezi nimi hodně talentovaných, kteří by neměli svou šikovnost zahrát do autu. Nejen z těch důvodů, že je fotbal prima zábavou. Zjistil jsem, že někteří kluci mají na mnohem víc. Pokud na sobě budou systematičtěji pracovat, mají příležitost na sebe upozornit a dostat se do profesionální kopané. Vycházím z porovnání, jak vypadali před třemi roky a dnes. To nejdůležitější: hoši, neberte trénink jako mariňáckou dřinu, natož řeholi.

Mluvíte-li o tom, že řehole rovná se velká naděje, pak je na místě otázka: Nezlanaříte ty nejlepší k sobě na Strahov, do Sparty?
Jde o otevřenou otázku. Talenty, o kterých si myslím, že by neměly zmizet z prvoligového hledáčku, budu nadále sledovat. To je mimochodem jeden z mých dalších úkolů, kterými jsem byl pověřen.