„Na hřišti neznal Vlasta bratra. Dřel do úmoru. Soupeře nešetřil – nezřídka chodil do soubojů na kost,“ tvrdí o něm někdejší útočník divizního Slavoje Litoměřice Radek Bania. Jakým je bývalý středopolař člověkem v každodenním životě? Nejen úspěšným podnikatelem, ale i starostlivým otcem tří dětí. Syn Jakub jde v tátových šlépějích. Obléká dres klubu, za který jeho otec hrál bezmála třicet let. „To je pravda. Přišel jsem do Sokola Brozany ve svých sedmi a skončil téměř ve svých sedmatřiceti letech.“

Aniž byste kamkoliv přestoupil?
Teprve pak jsem přestoupil do Horních Beřkovic, posléze Libochovic a nakonec do SK Hrobce. Tedy do týmů, které hrály nižší třídy.

Po Brozanech se hovořilo, že jste dal fotbalu po odchodu z místního Sokola vale?
Původně jsem tak byl rozhodnutý, ale láska ke kopané byla silnější, takže jsem kývnul na nabídky z klubů, o nichž už byla řeč.

Neuvědomoval jste si současně, že nelze fotbalovou káru vypnout ze dne na den – nejen ze zdravotních důvodů?
Určitě. Záhy by mně proběhnutí po pažitu chybělo. Případné zdravotní problémy jsem si nepřipouštěl. Spíš jsem se sebekriticky na sebe díval v duchu – přestaneš sportovat, hrát fotbal a nebudeš se stačit divit, jak váha půjde strmě nahoru.

A šla?
Tak určitě jsem od konce divizní kariéry nějaké to kilo navíc přibral.

Ten osamělý cyklista mezi místem svého působiště obcí Chvalín a Roudnicí nad Labem, který v obou směrech pravidelně pendluje, jste vy?
Není to přízrak. Jsem to skutečně já. Kolo je jedním z prostředků, jak si vyčistit hlavu po návalu podnikatelských povinností. Konečně – dobrá fyzická kondice bezezbytku přece jen komunikuje s vyrovnanější psychikou. To nemluvím i o tom, že podvědomě si může jeden říct, že svou tělesnou schránku nezanedbává, ale pravidelně ji opečovává.

Bezmála deset let jste patřili spolu s bratrem Antonínem k oporám brozanského divizního celku. Jak jste si rozuměli na hřišti?
Přestože jsme měli diametrálně odlišné úkoly – on jako obránce, já jako záložník, herním projevem jsme se příliš nelišili – protože jsme oba podobné typy. Nic jsme nevypouštěli a hráli jsme tvrdě, ale na hranici meze únosnosti. Jsem přesvědčen, že to, co jsem uvedl, bylo naše fotbalové plus.

Radek Bania řekl, že jste se s nikým nemazlil a mydlil jste protihráče fest.
Neuhýbal jsem ani tehdy, když jsem věděl, že protihráč umí do mě jako soupeř rovněž nesmlouvavě zajet. To platí i o Radku Baniovi, který patříval k útočníkům podle mého gusta – rovněž neuhýbal.

Kolikrát jste za svou kariéru spatřil červenou kartu?
Pětkrát. Ani ne tak za fauly, jako za kritiku rozhodčích, popřípadě výměnu názorů s protihráči mimo rámec fotbalových pravidel. Tedy v soubojích mimo balon.

Dá se stihnout divize a studium na vysoké škole?
Zvládl jsem zemědělskou fakultu v pražském Suchdole a navíc i Fakultu soudního inženýrství v Brně. Suchdol je dvacetiletá minulost. Jinak si myslím, že divize a vysoká škola se dají zvládat v relativní pohodě. Stačí, má–li člověk dobré základy – pak už je jen nezbytné udržovat kondičku.

Poslední štací je SK Hrobce, kde jste pomáhal vykopat II. třídu.
V tomto oddíle na Podřipsku udělali od povodní v roce 2002 obrovský kus práce – nejen fotbalové. Hraji tady za rezervu dodnes. A moc rád.