Můj strýc Jan Krpeš pocházel ze skromných poměrů rodiny krejčího Josefa Krpeše, mého dědy, kterému, tak jako i jiným jemu podobným, zrušili živnost komunisté počátkem padesátých let minulého století. Velká úcta a pokora ke které byl vychováván včetně víry v boha byly hlavními aspekty, které ovlivnily jeho vztah k lidem. Později, jak se ukázalo, i on sám přenášel svou laskavost a veselou mysl na ostatní s kterými se setkával.

Ač vyučen jako pánský krejčí nenašel po zrušení živnosti uplatnění v oboru, a tak během padesátých let nastoupil na doksanskou poštu jako listonoš. Do jeho rajónu patřily celkem čtyři obce. Doksany, Dušníky, Nové Dvory a Dolánky, včetně "Skály", která katastrálně spadá pod obec Doksany. Krátce v samotných začátcích to byla ještě obec Chvalín. Co si pamatuji, tak obce Dolánky a Skálu měla na starost paní Havlíčková z Dolánek. Myslím, že to měla na jakýsi zkrácený úvazek. Pokud onemocněla, tak to zbylo na našeho Jendu.

Ostatní tři obce roznášel strýc Jenda. Používal k tomu jízdní kolo, které mu sloužilo prakticky celoročně. Na širokém nosiči vozil balíky a přes rameno měl pošťáckou brašnu naplněnou novinami a dopisy včetně důchodů na které čekali v každé z jmenovaných obcí nedočkaví příjemci.

Začátek jeho pracovního dne byl stanoven na 6.30 hod. V ten čas byl na poště a připravoval si denní roznášku do jednotlivých obcí. V zimním období k tomu patřilo také naštípat dříví, vynést popel, nanosit uhlí a zatopit. To vše bylo třeba stihnout do 8.00, kdy se pošta otevírala. V tu dobu zde muselo být přijatelné teplo, aby tehdejší poštmistr pan Šťastný neseděl zde v zimě.

Dodnes vzpomínám na pana poštmistra, jak bravurně uměl přidržovat sluchátko od telefonu jakýmsi úklonem hlavy aniž by použil rukou a zapojoval, lépe řečeno přepojoval, telefonické hovory pomocí takzvaných banánků do místní hovorny. Ta byla umístěna ve veřejném prostoru za přepážkou.

Po osmé hodině ranní vyjížděl pošťák Jenda na svou první štaci a tou byly Doksany. Kolem desáté si nabral další várku a vyrazil na svou nejvzdálenější trasu do Dušník. Na kole jezdil dá se říci za každého počasí, pouze když byla v zimním období situace na silnici k Dušníkům nebezpečná, využíval autobusovou linku Ústí n.L. - Praha s odjezdem 10.30 z Doksan. Zpět se vracel po 12. hodině a jeho poslední roznáška byla směr Nové Dvory. Mezi tím se zastavil na oběd, který jeho maminka vzhledem k jeho časovému využití pracovního dne měla připravený na 13.30. Po obědě, asi ve 14.00, vyjížděl směrem - jak on sám říkával, "Novačky". Do Doksan se vracel kolem půl čtvrté, pak následovalo denní vyúčtování, kontrola všeho potřebného a domů se vracel kolem 18.00.

V jednom období jezdil s jakousi motorovou tříkolkou, rikšou, která byla na korbě oplechována s uzamykatelným prostorem. Vzpomínka na tento povoz mi vyvolává dnes již humornou historku. Jednou v létě o prázdninách jsme spolu s mým bratrancem Jirkou při obědové pauze našeho strýce vlezli do toho prostoru a spolu s balíky a poštovní brašnou jsme frčeli do Dušník. Jaké bylo Jendovo překvapení, když v Dušníkách po otevření korby na něj čučely dva páry vykulených očí.

Také já jsem v druhé polovině šedesátých let roznášel sobotní noviny, abych odlehčil práci strejdovi. V té době jsem za Doksany obdržel 4 koruny. Po jedné sobotní roznášce jsem u kamaráda chtěl vyzkoušet, jak je jeho ochočená kavka hbitá, a tak jsem ji předhodil na zem korunu. Slétla z plotu, na korunu jen koukla a nic. Tak jsem jí hodil tehdy platnou kovovou tříkorunu, ta byla více blýskavá, milá kavka ji popadla do zobáku a byla fuč. Takže jsem tehdy roznášel za korunu. Během svátků vánočních či velikonočních jsem od některých abonentů obdržel malé dýško, například od stařičké paní Šilinkové, které jsem nosil Svobodné Slovo, jsem pravidelně v tuto dobu dostával 25 haléřů, od paní Švarcbachové také, bylo to vždy spojeno s milým úsměvem. Byl jsem za to moc rád, tolik například tehdy stálo lízátko nebo jedna houska a eskymo stálo 50 haléřů.

Kontakt s lidmi, krátké poklábosení, veselá mysl, někdy dobrá rada či pomoc při opravě šicího stroje - to byly hlavní důvody proč byl pošťák Jenda velice oblíben u většiny lidí z těchto obcí. V období zabijaček byl velice často obdarováván výslužkou na kterou se nedá zapomenout. Jak říkával svého času oblíbený doksanský řezník, strejda Obleser z Doksan „to bylo zkrátka zboží!“

Tato krátká vzpomínka je určena především těm, kteří si na strejdu, našeho Pošťáka Jendu Krpeše ještě mohou vzpomenout. Děkuji všem za tichou vzpomínku na něj. Odešel do pošťáckého nebe po dlouhé nemoci dne 16. listopadu 2006 ve věku 78 let. Čest jeho památce.

Kam to dopracovala Česká pošta se mě nechce ani věřit. Tehdejší náklady na roznášku zásilek a rozvoz tisku byly hodně úsporné, nicméně listonoš se hodně nadřel. Vím o čem mluvím, taková brašna plná novin se hodně pronesla. Dnes již pošťáci noviny moc nenosí a balík, pokud nejste doma, si musíte osobně vyzvednout na příslušné pobočce České pošty. Pokud ji ovšem s plánovanými opatřeními nezruší!

Václav Šťástka st.