Richard Glazar byl jedním z nemnoha, kterému se podařilo přežít vyhlazovací tábor Treblinka. Narodil se v roce 1920 v Praze a v září 1942 byl deportován pro svůj židovský původ do Terezína, kde zůstal zhruba měsíc. V říjnu 1942 odešel transportem do tehdy zcela neznámé Treblinky.

Treblinka byla vybudována na jaře roku 1942 a patřila spolu s tábory Belzec a Sobibor mezi vyhlazovací tábory zřízené v rámci takzvané Akce Reinhard (nazvané na památku Reinharda Heydricha). Treblinka se nacházela v severovýchodní řídce obydlené části Generálního gouvernementu na trase Varšava - Białystok a byla to skutečná "továrna na smrt", jejímž jediným úkolem bylo zavraždit v plynové komoře každého příchozího.

První místo v druhé kategorii soutěže získala loni čtrnáctiletá Julie Kučerová z pražských Lauderových škol. Téma znělo: Svět chce být klamán?
Památník Terezín vyhlašuje další ročník výtvarné soutěže

Jedinou možnost, jak se tragickému konci vyhnout, skýtala otrocká a nepředstavitelná práce zajišťující chod této vraždící mašinérie. Do srpna 1943, kdy byl tábor po zdařilém útěku přibližně 300 vezňů, z nichž se podařilo válku přežít minimálně 60 z nich, bylo v Treblince zplynováno, zastřeleno nebo jinak zavražděno na 900 000 lidí, mezi nimi i mnoho přímo z Terezína. A Richard Glazar byl jedním z těch, kterému se v rámci útěku podařilo z tábora uniknout.

Svůj příběh vzpoury a útěku z Treblinky sepsal hned po válce, knihu se mu však podařilo vydat až v roce 1992 pod názvem "Treblinka, slovo jak z dětské říkanky".

Po válce Richard Glazar vystudoval ekonomii a roku 1968 emigroval do Švýcarska. V letech 1961–1965 a 1970 vypovídal v Düsseldorfu v takzvaných treblinských procesech s bývalými dozorci, patřil také mezi klíčové svědky Lanzmannova dokumentu Šoa. Prožité trauma si v sobě nesl po celý život, který dobrovolně ukončil v roce 1997 po smrti své ženy skokem z okna.

Stanislav Lada
Památník Terezín