V podřipské vsi Dobříň spatřil světlo světa 8. července roku 1891 a osud mu nedopřál žít v pohodě a poklidném světě. Narodil se do manželství, které krátce po jeho narození prošlo rozvratem díky otci a následnou tíživou situací. Na roudnických školách, zejména pak na tamním gymnáziu trpěl ústrky od majetnějších spolužáků a hořce pociťoval nabubřelost a bezcitnost tamních měšťáků, kteří je dávali najevo vůči méně majetným  či jinak postiženým spoluobčanům. Právě zde se začalo rodit Horovo hluboké sociální cítění provázené touhou po novém spravedlivějším světě, který by byl citlivý ke všem lidem bez rozdílu.

Jeho první básnické knihy vzniklé ještě před první světovou válkou jsou  poznamenány impresionismem a vitalismem a jsou zároveň prostoupeny i vážnějším zamyšlením nad moderním světem civilizace. To platí pro jeho básnickou prvotinu Básně obsahující verše z let 1911-1914 i o sbírce Strom v květu vzniklé v průběhu první světové války. Tento hrůzný konflikt, který chápal jako katastrofický konec starého světa, a poválečná krize posílily básníkovo sociální cítění i proces hledání cesty k spravedlivějšímu světu.

Aktivně se zapojuje do socialistického hnutí a posléze se stává i členem komunistické strany, v poezii se to promítlo do jeho sbírek proletářské poezie s názvy Pracující den, Srdce a vřava světa a Bouřlivé jaro. Jeho verše na rozdíl od většiny ostatních básníků této básnické vlny postrádají apelativnost a agitačnost. Jsou neseny soucitem se zbídačenými a trpícími dělníky, kteří si zaslouží pochopení a úctu, i etickým pojetím revoluce, jejímž výsledkem budou lidé morálně dokonalí, chápající potřeby druhých. Jeho etická představa proměny lidské společnosti se stále více rozcházela s komunistickou představou třídní nenávisti a třídního boje, a proto se koncem. 20. let s komunistickou stranou definitivně rozchází. Již v prvé polovině tohoto desetiletí se odklání od proletářské poezie a hledá svou vlastní básnickou cestu. 

Okouzlení životem tak charakteristické pro básníky poetismu ovlivnilo i Horu a zaznívá v jeho básnické sbírce Itálie. Postrádá ovšem poetistickou hravost a je prostoupeno touhou po domově i reakcí na nástup italského fašismu.
Sbírkou Struny ve větru otevírá básník koncem 20. let novou etapu své poezie, v níž si klade otázku po smyslu lidské existence limitované časem, který ji neúprosně zve do věčnosti. Obdobně jako K. H. Mácha nevidí alternativu k časově omezenému lidskému bytí, to však musí být naplněno tak, aby člověk nežil nadarmo a svými činy se zapsal do věčnosti. Otevírá tak cestu k nové meditativní etapě své poezie 30. let nacházející se ve sbírkách Tvůj hlas, Tonoucí stíny a a Dvě minuty ticha a svým způsobem i v Máchovských variacích. Znovu a znovu se v nich objevuje motiv pomíjivosti lidského života, jeho naplnění a odpovědnosti člověka vůči lidské společnosti. Všechny uvedené sbírky i nadále prostupuje básníkova touha po lepším lidštějším světě. 

To vše je rámováno vědomím příslušnosti básníka k domovu a národnímu společenství. Jistota domova ztělesněná motivy jeho rodného kraje pod národním symbolem hory Řípu a přesvědčení o věčné existenci českého národa pak plně zaznívá koncem 30. let v době ohrožení národní a státní existence v jeho básnické sbírce Domov a zejména pak v básni Zpěv rodné zemi, která je věčnou matkou všech pokolení národa a zárukou jeho budoucnosti. Je to vyznání lásky k ní a zároveň i voláním k povinnosti příslušníků českého národního kolektivu vůči ní.

Slova jejího závěru, že na ní žijeme a kveteme, ústí ve velmi silný apelativní závěr nutnosti držet nad ní stráž a chránit ji. Víru v národ a jeho perspektivu pak vyslovil v době okupace ve své básnické skladbě Jan houslista, jejíž hrdina světově uznávaný umělec, se v době pro národ těžké vrací domů, aby svým uměním pomáhal bránit domov a posilovat vědomí národního kolektivu.

Básníkova touha po spravedlivém světě nás živě oslovuje i v dnešní rozkolísané době. Plně lze proto souhlasit se slovy jeho generačního druha básníka Jaroslava Seiferta, který napsal: „Verše Horovy právě tak jako verše Nerudovy žijí a budou žít ve vědomí českého člověka. Procházíme se pod velikým kvetoucím stromem, zvedáme oči do jeho větví a okouzleni odcházíme. Ale nikdo neodejde, aby na svém šatě neodnesl alespoň pár plátků z jeho květů.“ 

Josef Peřina